Umírání má mít pořadí

V dětství jsem o mámině smrti pořád přemýšlela, aby mě nezaskočila. Tak jsem se jí bála. Když jsem na to konečně přestala myslet, zemřela,“ přiznává sedmatřicetiletá polská psycholožka a filozofka Mira Marcinów v knižním debutu Osiřelec, za nějž před dvěma lety získala prestižní ocenění Paszport Polityki. Svou matku, jež po roce léčby rakoviny plic nemoci nakonec podlehla, líčí v útržkovitých zápiscích (někdy jde jen o jednu větu) z pozice rozličných rolí a vzpomínek: malé holky, která k mámě vzhlíží, přestože hulí jako fabrika, pije, každou ze dvou dcer má s někým jiným, střídá profese jako ponožky a nakonec sotva uživí rodinu; zastydlé puberťačky, která ji přísným okem umí nekompromisně zkritizovat; ale také čerstvé matky, jež zároveň krmí svou malou dceru i její babičku a začíná vnímat krásy i strasti mateřství. Ani v roli dospělé ženy se nedokáže vyrovnat s tím, že je matčina smrt vlastně nespravedlivá – nejprve přece měli umřít prarodiče, pak rodiče jejích známých a pak někdy… Možná… Umírání má mít pořadí, a ne, aby mámy na sklonku padesátky umíraly čerstvým třicátnicím!

Přestože matka Miry Marcinów není dokonalá, autorka si na základě vlastní zkušenosti uvědomuje, že její mateřství nebylo tuctové, dokonce po její smrti zjistí, že si v mnohém byly velmi podobné a že na ní byla (a stále je) silně závislá. Mezi máminými radami do života či skutečnými příběhy, které jí tanou na mysli, si představuje úsměvné scénky, např. paralelu domácích porodů s domácími…