U jednoho stolu

Rutger Bregman přichází v knize Lidstvo. Dějiny naděje s provokativní tezí, podle níž jsou lidé ve své podstatě dobří. Třiatřicetiletý nizozemský historik na sebe upozornil už před osmi lety skvělou útlou knihou Utopie pro realisty, v níž obhajoval mimo jiné základní nepodmíněný příjem.

Ve svém nejnovějším svazku sleduje dvě osy. První je filozofická debata o podstatě člověka a to, zda se rodí dobrým, nebo špatným, což se postupně přelévá do roviny biologické a politické. Druhou rovinou jsou pak známé příklady, které mají dokazovat, že člověk je špatný a nenapravitelný. Autor se pustil do kauz jako stanfordský experiment, ale stejně tak do knihy Pán much, teorie rozbitých oken (podle níž zanedbané prostředí podporuje další protispolečenské jednání) či trestání pomocí elektrošoků. Rozebírá jejich vznik a ukazuje, že o lidské podstatě nedokazují buď nic, nebo dokonce pravý opak.

Hodně zatlačit

Vězeňský experiment Philipa Zimbarda je možná nejznámější světový podvod a Bregman není první, kdo jej demaskuje. Řadí ho do řady podobných studií z prvních dekád po druhé světové válce, které patřily do oblasti nové a tehdy populární sociální psychologie. Měly v zásadě vysvětlit, jak se mohlo stát něco tak obludného jako holokaust. A jejich vysvětlením bylo, že pod tenkým nátěrem lidskosti se v každém člověku skrývá bestie. Stačí jen trochu zatlačit. Bregman prochází jeden experiment za druhým a naopak ukazuje, že jejich autoři museli zatlačit…