Musíme (si) pomáhat

Češi jsou v pomoci Ukrajině zatím nebývale štědří. Patří mezi nejaktivnější finanční přispěvatele, a mnoho rodin přijalo dokonce uprchlíky u sebe doma. Na sociálních sítích sice řádí různí trollové a frustrovaní lidé, ale i tam je stále slyšet hlavně silný podpůrný hlas. A někdy je dokonce tak silný, že když nějaký přispěvatel naznačí byť mírnou pochybnost, obavu, hned se na něj sesype spousta lidí: Ticho, jsme přece ve válce!

Spravedlivé rozhořčení je ale třeba dobře zacílit. Nepochybně si zaslouží kritiku vylhaná spiklenecká tvrzení Soni Pekové, která převzala linku ruské propagandy o existenci biologických laboratoří, ze kterých se Ukrajina chystala zamořit svět. Peková vyzvala lidi, aby se modlili za Putina, „protože to, že tam roztřískal a rozbombardoval ty laboratoře, tak způsobil, že žádná vlna virů nebude. Byly tam věci, které by vlnu spustit mohly.“ Peková si vymýšlela už v dobách pandemie, ale tohle je zcela nová úroveň, která skutečně stojí za pozornost policie. Lhaní a šíření paniky není projevem svobody slova.

Pokud ale lidé na sítích vyjadřují obavu, jestli se nemůže konflikt přelít i do dalších zemí, zda budeme schopni zvládnout tolik uprchlíků, bojí se, aby nebylo méně peněz na penze, sociální pomoc… to vše jsou naprosto legitimní otázky. Problém nespočívá v tom, že padají, problém by byl, kdybychom kvůli nim přestali pomáhat, nebo je naopak bagatelizovali a na otázky neodpovídali. Případně je zneužívali, jako to dělá třeba Andrej Babiš (viz komentář na straně 10).

Potlačovat nějaká témata, byť se mohou zdát v době války na Ukrajině nepodstatná, se může v budoucnosti obrátit proti nám. Každý občan má trochu jinou perspektivu a logicky i jiné problémy. Zdražování energií, pohonných hmot a potravin vystavuje většinu společnosti minimálně těžší situaci. Empatii je tak třeba projevovat nejen vůči Ukrajincům, ale i vůči těmto spoluobčanům. Byť jsou problémy obou skupin nesrovnatelné, protože nám na hlavu nepadají bomby. Vládní politici často říkají, že stát čelí bezprecedentním výzvám. Bylo by přesnější, a i účinnější říct, že to občané jim čelí. Lidé by aspoň měli dojem, že si toho ti mocní všímají.

Jak popisují kolegové na straně 14–23, žijeme v mimořádně emočně náročném období. Ruská válka proti Ukrajině vyvolává mnoho obav, záběry na zavražděné děti, příběhy znásilňovaných žen… To vše vzbuzuje vedle sounáležitosti i úzkost. A podle odborníků to mnohdy spouští i zdánlivě zcela nesouvisející emoce. Jako třeba pocit vyhoření a silné únavy.

Za to není třeba se stydět. Naopak síla je si vlastní problémy a nejistoty přiznat. Arthur Brooks v časopise The Atlantic uvádí, že v náročných dobách pomáhá k posilování ducha několik kroků. Například pravidelně se procházet, číst, pokusit se zlepšit vztahy se svými příbuznými, nezanedbávat své zdraví (například návštěvu zubaře), vyrazit mezi stromy, být laskavější k ostatním a s kolegy se scházet i mimo práci.

Když problémy překračují mez, která už brání v běžném fungování, je nejlepší vyhledat odborníky. Češi skutečně projevili úžasnou chuť Ukrajině pomáhat. A i proto by se neměli stydět si o pomoc říct, když ji sami potřebují. Ať už je to na jakékoli úrovni.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery

šéfredaktor