Západ nebyl jiný

Každá válka se bojuje dvakrát. Jednou na bojišti a podruhé ve vzpomínkách,“ napsal americký autor vietnamského původu Viet Thanh Nguyen. I v případě ruské války bylo zahájení bojů zároveň začátkem sporu o příběh, který vysvětlí, jak k válce vlastně došlo. Tomuto intelektuálnímu konfliktu je dobré rozumět, protože pravděpodobně vrhne světlo i na výsledek samotné války.

Středobodem zmíněné historické debaty je obvykle otázka rozšiřování NATO. Někteří tvrdí, že rozhodnutí Západu přijmout několik zemí z bývalého sovětského impéria zaselo v Moskvě hlubokou a trvalou nenávist, jež se nakonec proměnila v plnohodnotnou agresi. Tento argument nejvehementněji prosazuje politolog Chicagské univerzity John Mearsheimer, ale během let i mnozí další.

Já sám jsem v době, kdy začalo NATO poprvé zvažovat expanzi, patřil spíše k těm opatrnějším. I když jsem nebyl zcela proti rozšíření, tvrdil jsem, že zároveň s přijetím Polska, České republiky, Slovenska a Maďarska by NATO mělo začít s Ruskem vyjednávat, aby případné další rozšiřování probíhalo v rámci stabilní bezpečnostní dohody, jež by zohledňovala i některé obavy Moskvy. Dnes je podle mě úplně jasné, že Bukurešťská deklarace NATO z roku 2008 byla katastrofou, protože dala Ukrajině a Gruzii naději na členství v Alianci, aniž by zahájila skutečný proces jejich přijetí. K rozlícení Vladimira Putina to stačilo, ke skutečné ochraně zmíněných zemí ale nikoli.

Zoufalé činy

Přesto si však s odstupem kladu otázku, jak by vlastně…