Trojnásobná ukrajinská převaha nad Ruskem

Před několika dny jsem po časné večeři (restaurace zavírají kvůli zákazu vycházení v osm hodin) nastoupil do výtahu ve svém hotelu ve Lvově. Povídal jsem si s kolegou, když náhle vrazil do dveří ruku chlapík v raném středním věku, oblečený jako nějaký batůžkář. „Vy jste Američani?“ zeptal se. Odpověděl jsem, že ano, a když se natáhl k tlačítkům ve výtahu, nemohl jsem přehlédnout jeho špinavé ruce i špínu za nehty. Taky jsem si všiml, že má na sobě zvláštní flísovou bundu s obrázkem orla, glóbu a kotvy na levé straně hrudi. „Vy jste od námořní pěchoty?“ zeptal jsem se. Odpověděl, že je (nebo že byl – protože jednou mariňák, vždycky mariňák), a já mu prozradil, že jsem tam sloužil taky.

Představil se (protože mě později požádal, abych jeho pravé jméno neprozradil, říkejme mu třeba Jed), a abychom se navzájem ujistili, že si nevymýšlíme, chvíli jsme si vyměňovali jména útvarů, u kterých jsme oba před časem sloužili. Jed se zeptal, jestli nevím, kde by mohl dostat kafe nebo alespoň čaj. Dorazil právě po deseti hodinách cesty z Kyjeva. Byl unavený, byla mu zima a všechno už bylo zavřené.

V hotelové restauraci mu po troše přemlouvání uvařili hrnek vody a přidali k němu pár sáčků čaje. Když jsem mu přál dobrou noc, zeptal se, jestli bych si taky trochu nedal. Říkal to tónem, jakým dítě prosí o ještě jednu pohádku před spaním, takže jsem s ním chvíli zůstal. Potřeboval si s někým povídat.

[image id=„200254832“ caption="Obrněným monstrům není co závidět. (Britský…