Zabíjejí Rusové, nebo Rusáci?
Součástí vyrovnání se s šílenou agresí je i slovník, jakkoli se to někomu nemusí líbit
Násilné obsazování sousedních států obvykle nedělá okupant s tím, aby ho tamní obyvatelstvo milovalo. Dostat z lidí strojené projevy lásky se mu sice navenek může pomocí represí podařit, o to větší pohrdání a nenávist ale v porobené zemi zasévá. Málokdo o tom ví tolik jako Češi. Důvěra v Němce se tu obnovuje už několik generací a také pohrdání vůči Rusku tady několik dekád patřilo k rodičovské výchově. S válkou na Ukrajině je tedy na co navazovat. Nemají ale pravdu ti, kteří nabádají, abychom byli s paušálními odsudky vůči Rusku opatrní?
Obavy z xenofobie, s nimiž tohle nabádání souvisí, mají u nás svůj pevný podklad. Není to tak dávno, kdy uprchlická vlna vyvolaná válkou v Sýrii přinesla Česku poznání, že pokud vlivní lidé v čele s prezidentem republiky začnou démonizovat ne příliš populární skupinu obyvatel, vyvolají celkem snadno strach napříč celou společností. A od strachu je jen krůček k nenávisti, odporu a volání po represivních opatřeních. Tak tomu bylo v letech 2015–2016 s muslimy, kdy jedna z parlamentních stran dokonce před volbami vážně navrhovala jejich „zákaz“.
Pokud tedy dnes ožívá staré známé „Rusáci“ a jiné slovní projevy antiruských nálad, ozývají se obavy, jestli náhodou Češi pod vlivem války na Ukrajině opět nesklouzávají k paušalizující nenávisti na úrovni rasismu. Zvlášť na sociálních sítích to přechází ve velmi vypjatý spor. Terčem silné kritiky se stal například novinář deníku Právo, rodák z ruského Rostova Alexandr Mitrofanov za své odsudky…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu