Kam patříme s Petrem Fialou

Kdo se díval na tiskovou konferenci Petra Fialy po jeho návratu z ostřelovaného Kyjeva, mohl snadno propadnout dojmu, že řízení státu v těžkých časech je něco obzvlášť povznášejícího. Petr Fiala mluvil klidně, věcně a jakoby v potlačované euforii: smál se, byl uvolněný a tomu, co říkal, nešlo absolutně nic vytknout. A říkal to slovy, která by šlo v podobě citátů rovnou přepsat do učebnic. „Člověk má dělat věci, kterým věří a které jsou správné,“ prohlásil na otázku, jak moc cestu zvažoval. A když vysvětloval, zda se před nebezpečnou cestou radil s tajnými službami, jako by pro své budoucí nástupce definoval politickou odpovědnost v čase války: „Jsou situace, kdy se musíte rozhodnout sami. Zpravodajce jsem informoval, ale já se nebudu schovávat za doporučení a spousty jednání. Je to odpovědnost, která se pojí s pozicí premiéra.“

Co si vybrat

Ne vždycky tomu tak bylo. Když Fiala coby opoziční lídr odjel v říjnu 2015 do Maďarska, aby se nechal vyfotit u plotu postaveného proti lidem na útěku před válkou v Sýrii, rozhodně nepůsobil jako politik, který by měl někdy v budoucnu promluvit do velkého evropského dění a získat si větší pozornost.

Z Balkánu do západní Evropy tehdy proudilo šest sedm tisíc zbídačených lidí denně, mezi nimi děti. Humanitární pomoc byla v plném proudu, Německo se chystalo přijmout žádosti o azyl a zároveň se hledalo dlouhodobější řešení v podobě dohody s Tureckem. Maďarský premiér Viktor Orbán držel antiuprchlickou agendu a zvažoval, jak se…