Hlavou doma, nohama v Česku

Táňa, Olga a Marina

V domě u neznámých dobrodinců

Své nové české hostitele Táňa nikdy předtím neviděla, ale doslova za ně děkuje Bohu. „Jsou to ti nejlepší lidé,“ říká v dojetí ukrajinská kynoložka.

Ještě před dvěma týdny žila v 17. patře kyjevského paneláku. Jeden z útoků ruských raket viděla z okna na vlastní oči. Ve vysokém věžáku se pak už bála zůstat. Poslední kapkou bylo, když přestal fungovat výtah. Sbalila pár nejnutnějších věcí, tatínka, svých pět čivav a utekla na evakuační vlak.

Teď o tom vypráví na dvoře přízemního domku v podhůří Brd. Ve vesničce Láz u Příbrami našla útočiště nejen pro sebe, tatínka a švagrovou, ale i pro svoje psy, s nimiž se týden složitě protloukala na cestě Polskem a Českem.

Lidí s podobným osudem bylo v Česku minulý týden už přes čtvrt milionu. Tak náhlý příliv běženců země nikdy nezažila, nikdo na nic takového nebyl připraven. Ukrajinci i Češi jsou nuceni improvizovat, každý svým tempem a podle vlastní strategie. Každý si musí poradit.

„Jsem tak vychovaná. Když můžu, tak pomůžu,“ říká majitelka lázského domu Kateřina Milcová k motivům, proč cizím lidem – jak říká v televizním šotu Zdeněk Svěrák – tak rychle otevřela dveře. Její muž Tomáš na mobilu ukazuje spoušť, jaká v domě byla ještě dopoledne v den stěhování nových obyvatel. Manželé dům koupili dětem, ale ty jsou ještě malé, Ukrajinci tedy můžou zůstat tak dlouho, jak budou potřebovat. Milcovi svou chalupu nabídli příbramskému uprchlickému centru hned druhý týden války, i když s opravami ještě nebyli – a vlastně stále ještě nejsou – úplně hotovi. Poptávka přišla hned, a tak Tomáš povolal parťáky z hasičského spolku na mimořádnou brigádu, aby narychlo dotáhli to nejnutnější.

Kateřina má přes celý pravý biceps vytetovanou velkou hlavu černého kudrnatého retrívra. Doma má čtyři takové. A také malou rodinnou firmu, vyrábějící psí krmiva. Táni se jí zželelo – jak sama říká – večer nad lahví Bohemia sektu, když se o jejím osudu dočetla na Facebooku v komunitě pejskařů. Nešlo ale o první takový počin. Ještě dřív si do chalupy vzala dvě mladé matky Olgu a Marinu a jejich sedm dětí včetně čtyřměsíčního kojence. Mladé, rusky mluvící kamarádky pocházejí z Luhansku, po vyhlášení tamější separatistické republiky v roce 2014 utekly do Charkova a odtud hned v prvních dnech invaze do Česka. Na ukrajinsko-slovenské hranici nasedly na první vlak, shodou okolností jel do Prahy. Po cestě psaly o pomoc na ruskojazyčná internetová fóra, cizí Ruska z Prahy je propojila s nabídkou bydlení v příbramském centru. Teď mají Olga s Marinou v Lázu dva pokoje, kuchyň s jídelnou a nově zařízenou koupelnu. Beton pod futry je ještě mokrý a měkký, v kuchyni chybí kus podlahy. Pozdní teplá snídaně, kterou tu právě dojídají dva desetiletí kluci, ale neodolatelně voní a signalizuje, že početná rodina je zaopatřena.

Ruštinu měli Kateřina a Tomáš ve škole už jen krátce. Se Slovany se ale domluví a na důležitější věci si zvou ukrajinskou sousedku žijící v Lázu už třicet let. Ta pomohla vyřešit i vstupní papírování, které by prý šlo v lecčems zlepšit. „Kdyby nám takhle fungovala firma, tak brzy zkrachujeme,“ říká Kateřina, když hodnotí svůj dojem z úředních procedur.

Úřad práce vydá slibovanou finanční pomoc v hotovosti až po týdnu od první návštěvy. Rychlejší by to bylo přes bankovní účet, jeho zřízení včetně karty ale také trvá týden. Dobré je, že běženci mohou hned pracovat, ale Tánin penzionovaný tatínek už sotva chodí. Co bude s ním? A co s Marinou, která kojí čtyřměsíční nemluvně? Stávající systém počítá s jednotnou podporou pro všechny, dospělí mají nárok na 2490 korun měsíčně, děti na 1970–2770 podle věku. Tyto dávky dostávají i Češi v nouzi, k tomu uprchlíci navíc jednorázově dostávají pět tisíc. Důchod nebo mateřská jsou ale mimo dosah, protože obojí Ukrajincům běží dál doma. Zdvojovat dávky nelze a vyřídit přeposílání z Ukrajiny zatím také ne. Navíc ukrajinské hřivny v Česku zatím není možné nikde směnit.

Ohledně školy by se úřady měly Olze a Marině ozvat během tří nebo čtyř týdnů, což je prý vyhovující. „Nic moc neplánuju, žiju jen tím, co bude zítra,“ říká Olga s odzbrojujícím stoicismem. K Tomášovi nastoupí na výpomoc s balením masa pro psy, totéž čeká šestnáctiletého Bogdana, nejstaršího z charkovských dětí. Práce ve firmě se možná najde i pro pejskařku Táňu a její švagrovou, které jsou za nabídku neskonale vděčné, ale raději by po rozkoukání uplatnily to, co umějí, jedna jako učitelka, druhá jako účetní. Veškerou pomoc berou jako dluh, který jednou – v normálních časech – splatí. Normál si spojují s návratem domů, pragmatička Olga si ale nedělá iluze, že to bude brzy: „To jen tak neskončí. Vždyť na Donbase už jsou osm let.“