0:00
0:00
20. 3. 20224 minuty

Čekání na Godota v Mariupolu

Tamní úřady informovaly, že 90 procent města je zničeno ruským ostřelováním. Místní lidé jsou drženi jako rukojmí, není jim umožněn odchod

Když se nějaká vesnice či město stanou světovým pojmem, je to většinou špatná zpráva. Lidé v různých koutech naší planety neznali Lidice, protože by je někdy navštívili, ale protože věděli, jaká tragédie se tam odehrála. Podobně to platí například pro někdejší Stalingrad, o který se svedla slavná bitva, nebo pro Sarajevo, které bylo v devadesátých letech obléháno neskutečných 1425 dní. Nepřežilo tehdy na 11 tisíc lidí. Příkladů z historie bychom mohli nabídnout mnoho.

Bohužel naše současnost vytváří nová taková mementa – Černigov, Charkov či Mariupol. Města, která jsou systematicky ostřelována a víceméně srovnávána se zemí. „Všechna těla dětí leží zde, naházená do úzkého příkopu narychlo vyhloubeného ve zmrzlé zemi Mariupolu za neustálého dunění střelby. Je tu osmnáctiměsíční Kirill, jehož zranění šrapnelem do hlavy se ukázalo být pro jeho malé batolecí tělíčko příliš velké.

↓ INZERCE

Je tu šestnáctiletý Ilija, kterému výbuch při fotbalovém zápase na školním hřišti roztrhal nohy. Je tu ani ne šestiletá holčička, která nosila pyžamo s kreslenými jednorožci, jedno z prvních mariupolských dětí, které zemřelo na následky ruského granátu. Jsou naskládány spolu s desítkami dalších v tomto masovém hrobě na okraji města,“ takto děsivě začíná text reportérů agentury AP, kteří zaznamenávají život a smrt ve městě Mariupol.

Nechce se to číst, ale to je skutečný obraz války. A před ním nesmíme uhýbat. To, co se děje na Ukrajině, je zločin.

Tamní úřady informovaly, že 90 procent Mariupolu je zničeno ruským ostřelováním. Místní lidé jsou drženi jako rukojmí, není jim umožněn odchod. Přitom ve městě není elektřina, plyn, jídlo, voda. Když byli v devadesátých letech ostřelováni obyvatelé Sarajeva, poprosili vlivnou intelektuálku Susan Sontag, aby přijela.

Tak se i stalo, nebyla to ale krátká návštěva, zůstala a s místními divadelníky nastudovala Čekání na Godota. Šlo o symbol, že Sarajevo čeká na pomoc světa. S nadsázkou hře občas přezdívali Čekání na Clintona. Všichni totiž doufali, že se brzy zapojí NATO a nevinné lidi ochrání. Susan Sontag pozornost světa skutečně přitáhla, a i proto je dnes náměstí před divadlem pojmenované po ní.

Divadlo hraje roli i v Mariupolu. Jde ale o mnohem tragičtější okolnosti. Pod divadlem se v krytu schovávaly stovky lidí, mnoho z nich dětí. I proto na zem před a za divadlem napsali obřím písmem: Děti. Aby na ně Rusové neútočili.

Stal se pravý opak, bomby zasáhly přímo budovu. Z Mariupolu se dostávají informace do světa těžce, takže zprávy, které dnes máme, jsou, že kryt nápor vydržel a většina snad přežila. Ale na jak dlouho? Vojáci střílejí i do schoulených lidí, kteří ve frontě čekají na chleba.

Kde hledat naději? Je to těžké, ale snad má pravdu osmiletý Artem, který si v Respektu přečetl do ukrajinštiny přeložený dopis české školačky Karolíny, jež děti mířící k nám ujistila, že tu najdou pomoc, a odepsal jí: „Ahoj, Karolíno! Jmenuju se Artem, je mi osm let a jsem z Ukrajiny. Narodil jsem se ve městě Drohobyč. Chci upřímně poděkovat všem, kdo nás podporují a pomáhají nám v těchto časech, pro nás velice těžkých.

Věřím, že válka co nejdřív skončí a Rusko už nikomu nebude škodit, už víc nebudou umírat a trpět nevinní lidé, že na Ukrajině a v celém světě nastane mír a Ukrajinci budou moct znovu přijímat hosty z jiných států v svobodné a nezávislé Ukrajině. Přivítáme všechny, kteří k nám přicházejí v míru.“

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery
šéfredaktor


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Kdo se bojí Lindy B.Zobrazit články