Chtěla jsem jít dělat někam do pekárny

Když se mluví o hereckém řemesle, nezmiňuje se ta stinnější stránka a tou je čekání, které začíná už na škole: na nabídku angažmá, zazvonění telefonu z filmových a televizních produkcí… Toho všeho byla šestadvacetiletá herečka Denisa Barešová ušetřena. Jistotu stálého angažmá měla už ve třetím ročníku DAMU, seriálových a filmových rolí odehrála také dost. Naučit se za takové situace říkat „ne“, odejít z divadla či odmítat role ve filmu pak není snadné. „Vždycky si říkám, jestli nebudu litovat, ale zatím mi všechna moje rozhodnutí udělala dobře,“ říká.

Máš teď vlnu, kdy ti přichází spousta nabídek. Co když přijde útlum?

Někdo je bez práce tři roky, někdo šest měsíců, ale všichni to prožívají stejně. Asi jsem teď oproti předchozím letům vidět víc, ale je to částečně dané odsunutím některých projektů. Všechno je to práce, která vznikla v posledních dvou letech. Teď mám natáčení do října, potom nevím, co budu dělat.

To musí vzbuzovat nejistotu.

Zatím ne, asi by mě to víc znervózňovalo v srpnu. Na druhou stranu to může být příležitost víc se věnovat divadlu. V něčem je to příjemné, nemít plán a nechat věci otevřené.

Proč?

S úspěchem se kolem člověka vytvoří jakási bublina. Bavila jsem se o tom s kolegy. Je to tak, že když dostanete třeba Českého lva, tak si lidé řeknou: „Aha, dostala cenu, takže má teď strašně moc práce, je všude!“ Třeba pro Kláru Melíškovou…