Čekání na záchranu
Jak rodiče a systém v Česku řeší nedostupnou péči o duševní zdraví dětí
Bylo to přesně rok od chvíle, kdy začala řešit problémy své dnes sedmnáctileté dcery. Cestou do práce najednou nebyla schopná dál řídit, zastavila na parkovišti a zavolala kolegyním, že tentokrát nepřijde. „Ať mě klidně vyhodí. Už prostě nemůžu,“ vzpomíná na slova, která říkala do telefonu. V té době si paní Pavlína přestala pamatovat, zda přes den jedla či kde a za co na nákupu utratila pět tisíc korun, a musela si to začít psát. Také si našla terapii, ale jako matce čtyř dětí, která navíc pracuje v sociálních službách, jí na ni nakonec nezbyl čas.
Náznaky, že něco není v pořádku, se u dcery poprvé začaly projevovat, když jí bylo patnáct. To byl rok 2019. Do té doby prožívala běžné dětství, měla dobré známky a chodila do divadelního kroužku. Občas si sice stěžovala na učitelku, měla úzkosti, ale když bylo po problému, vždy ustoupily. Také měla výkyvy nálad. „Tři dny byla úplně v pohodě a následně hysterická panika, klepala se a potila,“ popisuje její stav Pavlína. Poprvé se ozvaly psycholožce a po startovních peripetiích se stav dcery ustálil a, jak říká matka, chvíli „fungovala v pohodě“. Najednou se však zvladatelné jevy začaly stávat nezvladatelnými, přišlo prudké zhoršení stavu a s ním několikaměsíční hledání odborné péče. To již začal covid a už tak nedostupné kapacity ordinací dětských psychiatrů čekal dosud nevídaný nápor.
O pandemii se někdy hovoří jako o světle, které na tuzemské (a dlouho neřešené) problémy v posledních dvou letech zasvítilo. A dostupnost…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu