Génius, nebo blb?

Přesně před sto lety zemřel v Lipnici nad Sázavou Jaroslav Hašek. Při této příležitosti výjimečně odemykáme následující text. Pokud podobné články oceňujete, chcete je číst pravidelně a podpořit nás v současné situaci, budeme rádi, když se stanete našimi předplatitelkami a předplatiteli.

Měl modré, dobrosrdečné, „nevinné“ oči, na tváři nevadnoucí výraz „naprosté duševní rovnováhy“, zavalitou postavu, „silná stehna“ a problémy s revmatoidní artritidou. Svého času žil v Moravské Ostravě, ale usadil se v Praze. Učil se drogistou, živil se prodejem psů, v letech 1914–1915 sloužil v rakousko-uherské armádě v nejnižší hodnosti vojína. Víc toho o Josefu Švejkovi nevíme, protože nám o něm jeho autor Jaroslav Hašek (1883–1923) víc neprozradil. A přesto tohoto chlapíka známe už sto let tak důvěrně, že se s ním identifikujeme nejen jako jednotlivci, ale rovnou jako celý národ.

„Jsme Švejci. Jsme národ, který by si chtěl všechno zjednodušit,“ prohlásil minulý týden hokejový trenér Vladimír Martinec, když chtěl pojmenovat aktuální problémy našeho srdečního sportu. Tím potvrdil nejen Švejkovu schopnost vstoupit do naprosto jakékoli diskuse, ale i kolik výkladů jeho otevřená figura nabízí. První část románu Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války vyšla 1. března 1921. Ačkoli nemá Švejk v celé knize žádný jasný životní postoj a není vůbec zřejmé, odkud a kam směřuje nebo by chtěl směřovat, Čechy si s ním nespojují jenom lidé hovořící jeho rodnou řečí. Ale také šedesátka jazykových oblastí, do kterých byla kniha přeložena – čerstvě je k dispozici i vietnamská verze. Všichni si přitom kladou základní otázku: byl Švejk (a spolu s ním všichni, kdo se za Švejky považují) génius, nebo spíš blb?

Smrt před bojovým nasazením

Děj Haškovy knihy se odehrává v prvních dvou letech první světové války. Událostmi čtenáře provází Josef Švejk, který byť byl „prohlášen vojenskou lékařskou komisí za blba“, rozhodne se přesto (nebo právě proto) vstoupit do mobilizované armády císaře Františka Josefa I. a vydat se s ní na frontu. Svůj román sice Jaroslav Hašek předem rozdělil do čtyř oddílů pojmenovaných V zázemí, Na frontě, Slavný výprask a Pokračování slavného výprasku, Josef Švejk ale nakonec v knize do bojů vůbec nezasáhne. Autor totiž psal podle načrtnutého mustru, proud Švejkových historek (na nichž je celá kniha založená) se mu však z hlavy na papír valil tak nezastavitelně, že nestíhal naplnit původní plán. Než stačil hrdinu během dvouletého psaní románu vydávaného na pokračování přivést s celou „marškumpanií“ na ruskou frontu, zemřel v devětatřiceti letech na infarkt.

I tak toho Švejk stihl prožít dost. V knize projde výslechem na pražském policejním ředitelství, vojenským vězením, blázincem, týlovou službou u polního kuráta Katze a následně u nadporučíka Lukáše, dlouhým hledáním 91. pěšího pluku dislokovaného v Českých Budějovicích a nakonec vlakovým transportem do Haliče, kde má dojít k jeho bojovému nasazení. Román končí krátce předtím. A sice Švejkovým návratem k jednotce poté, co je omylem zadržen maďarskými vojáky coby ruský zajatec – závěrečné nedorozumění způsobí, že se Švejk rozhodne vyzkoušet, jak mu sluší nepřátelská uniforma odložená koupajícím se ruským vojákem na pláži u rybníka.

Švejk byl od počátku popleta, který padá do jednoho problému za druhým. Hašek ho původně vymyslel jako povídkovou postavu schopnou vytvářet právě neuvěřitelné gagové situace. V roce 1911 napsal pět krátkých příběhů vojáka „superarbitrovaného pro blbost“, které mu vycházely v Karikaturách. Tehdy si ještě autor dělal ze Švejka prvoplánovou legraci: když dostane rozkaz opatřit pro vojsko mešní víno z Vöslavy, místo aby požádal ve skladu o tuto oblíbenou cizokrajnou značku, vyjede pro něj přímo do dolnorakouské vinařské oblasti. Jako civilista a redaktor časopisu Svět zvířat měl před válkou Jaroslav Hašek jen velmi matnou představu o tom, jak to v armádě chodí, tedy kromě právě spontánního situačního humoru. Unikátní mix směšných a drastických tónů Švejkových příběhů, jak ho známe z románu, se zrodil až později, poté co se autor vrátil z nasazení v první světové válce.

Jaroslav Hašek byl na ruskou frontu poslán v rakousko-uherské uniformě v roce 1915 a velmi brzy se nechal u Lvova zajmout. O rok později vstoupil do československých legií, po bolševické revoluci ale opět změnil válečnou stranu a dal se jako politruk do služeb Rudé armády. Do Prahy se z Ruska vrátil až v prosinci 1920. O své bizarní anabázi sepsal satirickou knížku Velitelem města Bugulmy a poté se pustil do Švejka. Psát ho začal v únoru 1921 a hned další měsíc byl na světě první vydaný sešit.

Švejk by nevznikl bez pomoci Františka Sauera – žižkovského anarchisty, který v listopadu 1918 dirigoval rozzuřený dav při strhávání Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Sauer Haškovi pomáhal se sháněním peněz na tisk, distribuci a zřejmě mu zprvu v hostinci Karla Šnora, kde spisovatel rád pracoval, pomáhal i se psaním. Tenké sešity s pomalu se odvíjejícím příběhem po Praze roznášeli a prodávali dobrovolníci, sehnat se daly i přímo ve Šnorově žižkovské hospodě U Kamenáče. Už na konci roku 1921 ozdobil obálku jednoho ze sešitů Švejkův portrét od Haškova přítele, malíře Josefa Lady. Další Ladovy práce pak vytvořily neměnný vizuální kánon Švejkovy podoby.

Román Hašek od začátku promýšlel jako monumentální vyprávění. Na ně ale v hlavním městě mladé republiky plném lákavých lokálů a veselých štamgastů neměl potřebnou koncentraci. Díky přátelství s dalším malířem Jaroslavem Panuškou, který si pronajímal ateliér v Lipnici nad Sázavou, našel klid na psaní na Vysočině. V lipnickém hostinci U České koruny vznikla valná část románu, zbytek v nedalekém domku pod hradem, kde čím dál víc churavějícímu spisovateli pomáhal najatý písař Kliment Štěpánek: Hašek mu celý příběh diktoval z hlavy a podle Štěpánkových vzpomínek nepotřeboval žádné poznámky. Poslední věty, které mu umírající autor po dvouleté práci na románu sdělil, byla promluva poručíka Duba: „Patriotismus, věrnost k povinnosti, sebepřekonání, to jsou ty pravé zbraně ve válce! Připomínám si to zejména dnes, když naše vojska v dohledné době překročí hranice.“

Postava bez emocí i pohybu

Už během vydávání Švejka v podobě sešitů na pokračování si lidé kladli otázku, ze které reálné postavy Jaroslav Hašek při psaní asi vycházel. Byla to logická úvaha: autor celý život tvořil tak, že zapisoval, co kde slyšel, a „jen“ si v pozoruhodných hyperbolách dovedně upravoval kontury skutečných příběhů. Jako první předloha se nabízel poslanec agrární strany v říšském sněmu Josef Švejk, jehož jméno si mohl radikál Hašek vypůjčit kvůli politikovým konzervativním postojům. Badatelům se ale mnohem později povedlo najít jinou stopu. Koncem devadesátých let objevil moskevský bohemista Sergej Nikolskij v pražském Vojenském historickém archivu složku vojáka Josefa Švejka, který v první světové válce bojoval u Zborova.

Většina literárních odborníků nicméně u Švejka podobné historické průzkumy nemá příliš v lásce. Z jednoho prostého důvodu: románový Josef Švejk totiž podle nich vlastně žádnou postavou není, a proto nemá smysl hledat jeho předobraz. „Nikde nenajdeme žádnou jeho vnitřní charakteristiku, nejsme svědky toho, že by vykonával nějaký konkrétní pohyb, nevidíme jej usínat, nezdají se mu sny, nezastihneme jej prožívat žádné emoce,“ píše Alena Rašková v práci Interpretace postavy Josefa Švejka v kontextu české i zahraniční literární vědy, s níž před deseti lety získala diplom na Jihočeské univerzitě ve – shodou okolností Švejkových oblíbených – Českých Budějovicích.

Pár emocí by se u Švejka pravda našlo. Když v kapli psychiatrické léčebny poslouchá plamenné kázání feldkuráta Katze zakončené zvoláním „a přece si jednou na mne vzpomenete, že jsem to s vámi myslel dobře“, dá se do demonstrativního, zřetelně ironického pláče: „Chtěl jsem udělat legraci, aby se mně vodlehčilo.“ A dokonce i Švejkův pohyb se v knize najde, musíme si ho ale domyslet: to když provede další z nekonečné řady doslovně pochopených rozkazů a splní podle nařízení poručíka Lukáše všechna přání, která na něj má záletná paní Katy: „Teď spí jako zabitá od tý jízdy. Udělal jsem jí všechno, co jsem jí viděl na očích.“ Švejkova sexualita je přitom příslovečně to poslední, co čtenáře Haškova románu během četby zajímá.

Hašek tak v osobě Josefa Švejka vytvořil ojedinělou – i ve světovém literárním kontextu – postavu, u níž není od první do poslední chvíle jasné, zda jde o kladného, či záporného hrdinu. Na každého člověka, kterého Švejk potká, a na každou situaci, v níž se ocitne, má pohotově připravenou hromadu historek, jež se k onomu člověku či události blíže či vzdáleně vážou. Nikdy ale není zřejmé, co chce tím povídáním vlastně říct. Třeba když „mladičkému vojáčkovi z Českomoravské vysočiny“ v debatě o posledním pomazání umírajících na frontě bez mrknutí oka řekne „já si taky myslím, že je to moc hezký dát se probodnout bajonetem“ a dodá: „A taky to není špatný dostat koulí do břicha a ještě pěknější, když člověka přerazí granát, a člověk se kouká, že jeho nohy i s břichem jsou nějak od něho vzdálený, a je mu to tak divný, že z toho umře dřív, než mu to někdo může vysvětlit.“ Varuje ho, nebo si z něj opět dělá legraci?

Pro Švejkovo uvažování se pochopitelně nabízí jednoduché vysvětlení. Jaroslav Hašek chtěl stvořit postavu univerzálního blba, jakých musel za svůj život potkat v armádě i po hospodách bezpočet. Věra Schmiedtová ostatně pro svou přednášku na kongresu světové literárněvědné bohemistiky před šesti lety spočítala, že slovo „blb“ se v románu objevuje hned 126krát. To je skoro navlas stejně četný výskyt jako spojení „poslušně hlásím“. Tím by se dalo vysvětlit, proč se Švejk pokládaný za klasického lidového hrdinu šířícího kolem sebe dobrosrdečný humor zároveň dopouští dost nelítostných akcí. Jako když se po svém zatčení opije s patrolou a následně eskortuje sám sebe i s indisponovanými strážci před polního kuráta, který je může za tu nehoráznost všechny poslat na smrt.

Tyto spodní tóny na druhou stranu mají svou skrytou logiku, jíž by klasický blbec nebyl schopen. Dobrý voják si sice ze všeho dělá legraci, i když jde to tuhého. Zpod jeho ironie ale pravidelně vyplave nefalšovaná existenciální hrůza. Válečné události tak Švejk občas nahlíží mnohem ostřeji a tím i chytřeji než velení celé armády: „A jeden mrtvej, kerej ležel nahoře na dekungu nohama dolů, kerýmu při forykungu šrapák utrhl půl hlavy, jako by ji seříz, ten se v tom posledním okamžiku tak podělal, že to z jeho kalhot teklo přes bagančata dolů do dekungů i s krví. A ta jeho půlka jeho lebky i s mozkem ležela zrovna pod tím. Vo tom člověk ani neví, jak se mu to stane.“ Švejk je očividně dost blbý na to, aby dobrovolně narukoval do války – i když možná doufal, že ho do ní pro revma nevezmou. Ale zároveň dost geniální na to, aby ji dokázal přežít.

Syndrom dobrého vojáka

Josef Švejk v románu neustále přepíná nejen mezi humornou a hrůznou notou, ale i mezi svou slabomyslností a vychytralostí. „Problém je, že to jsou vlastnosti, které vnímáme dost protikladně. Proto se Švejk někdy zjednodušuje na toho, kdo svou pitomost jen předstírá,“ vysvětluje František A. Podhajský z Ústavu pro českou literaturu, který byl před pěti lety editorem monografické studie Fikce Jaroslava Haška. Z tohoto zjednodušení vycházeli i britští psychiatři, kteří před deseti lety přišli s objevem nové duševní poruchy pojmenované „syndrom dobrého vojáka Švejka“. Ta má spočívat v polovědomém využívání vlastní psychózy ve prospěch nemocného, který se chce vyhnout boji nebo jiným konfliktním situacím. S takovým výkladem ale český vědec nesouhlasí. „Švejka spíš beru jako prostého muže s pozoruhodnými schopnostmi. Na jedné straně vyzrále klidného a empatického, na druhé až dětinsky zvědavého a rozpustilého. Mix dospělosti s nedospělostí si už asi dokážeme představit o dost líp,“ říká Podhajský v narážce na rozpor mezi Švejkovou blbostí a genialitou.

To by mohlo odpovídat na otázku, proč se s ním Češi natolik identifikují, přestože nejlíp vědí, jak hloupý dokáže být. Vždyť i náš národ se neustále tváří, že jako dospělý všemu rozumí ze všech nejlíp a všechno si chce dělat po svém, ale zároveň si permanentně dětsky stěžuje, že o všem stejně rozhodují jiní a jinde. Lukáš Zelený tak ve své diplomové práci na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice z roku 2014 Josef Švejk jako kulturní fenomén dochází k přesvědčení, že Švejkova nedospělá dospělost zachycuje ještě další náš tradiční národní rys: lhostejnost k vývoji velkého světa, domnění, že s tím jako malí páni nemůžeme nic dělat.

„Chce pouze žít a neúčastnit se na boji za nějaké vyšší ideály. Na místo prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka se tak dostává malý český člověk znázorněný Josefem Švejkem, jehož osobní ambice nejsou na prvním místě. Švejk je reprezentantem každodennosti a obyčejnosti, která vyhovuje vládnoucím autoritám. Postrádá vlastní individualitu a namísto jednání preferuje chování, které mu zajišťuje relativně klidný život,“ tvrdí Zelený s tím, že Haškovým záměrem přitom nebylo tento stereotyp podporovat, ale naopak krajanům na Švejkově příkladě nastavit zrcadlo, jak by se neměli chovat.

Že chtěl celoživotní provokatér Jaroslav Hašek svým románem spíš demaskovat lidskou blbost než ji oslavovat, o tom je přesvědčena většina Švejkových interpretů. Týká se to i jeho proslulého doslovného plnění každého rozkazu, kterým voják vytáčí všechny vyšší šarže. Filozof Václav Černý sice už v polovině šedesátých let kritizoval Švejkovo „čecháčkovství“, které se podle něj v románu projevuje absencí lidské důstojnosti, neexistencí jakékoli snahy alespoň přemýšlet „o životě jiném, lepším, spravedlivějším“. Na druhou stranu i Černý Švejkovi přiznal, že je „geniální sabotér, aniž má v kapse jiný pekelný stroj než svou fajfku“: plněním i sebenesmyslnějších rozkazů totiž nadřízeným odhaluje, že jejich systém má fatální trhliny, do nichž s nadšením skáče po hlavě, aby je ještě rozšířil.

V takovém náhledu se s mrtvým klasikem Černým shoduje i současný slovinský filozof Slavoj Žižek. Ve své knize Mor fantazií uvádí, že bezvýhradným vykonáváním rozkazů Švejk vyvolává všudypřítomný zmatek, jímž ve výsledku přichází vládnoucí ideologie o svou moc. Podle Žižeka je to od Švejka dokonce větší podvratnost, než když Václav Havel bojoval s totalitním systémem lpěním na dodržování etických zásad. Zatímco Havel potřeboval vést s komunisty dialog a tím legitimizoval jejich existenci, Švejk si vedl svůj vlastní monolog, na který byl krátký i rakousko-uherský aparát.

Dodejme však, že Žižek pomíjí, že Švejkova subverzivní strategie má na rozdíl od té Havlovy časté morální trhliny. Podvádí nejen své zákazníky, kterým prodává psy s falešnými rodokmeny, ale i sám sebe: pokud na někoho náhodou nezafunguje jeho neodolatelný úsměv, srazí ho vztekle ze schodů tak jako majitele nevěstince, kam jde vyzvednout opilého poručíka Duba.

Novodobý Kristus

Již zmiňovaný literární teoretik František A. Podhajský navrhuje, že nejlepší je Švejkovy osudy číst jako otevřená podobenství. Švejka s nadsázkou označuje za „novodobého Krista“, který je Haškovou reakcí na některé etické problémy moderní společnosti. „Společnosti, která je natolik komplexní, že ke svému fungování potřebuje složitý byrokratický aparát. Švejk tento aparát neboří, ukazuje jeho absurdity, a hlavně odhaluje hranici mezi ním a lidskou přirozeností,“ vysvětluje Podhajský. V této interpretaci kupříkladu Švejkovo vyprávění o zasebevražděném výhybkáři Jungwirtovi strašícím ze záhrobí výhrůžnými telegramy krutého přednostu stanice Wagnera pouze nastiňuje základní situaci a předává nám zodpovědnost za její interpretaci. Tak jako když Kristovi učedníci naslouchali jeho zamotanému příběhu o boháčovi a stodolách.

I kdybychom s tímto názorem nesouhlasili, faktem je, že Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války mají až biblické rozměry. Nekonečný proud vyprávěných historek funguje dodnes nejen jako nestárnoucí zdroj zábavy, ale také jako encyklopedie příběhů posbíraných Haškem a dokumentujících první dvě dekády minulého století v Praze a jejím blízkém okolí. Jen díky tomu, že Josef Švejk ve svém klábosení nerozlišuje podstatné od banálního, zachovalo se nám komplexní svědectví o životě reálných postaviček, se kterými se Jaroslav Hašek setkal, nebo o nich alespoň slyšel. Také na tom je založená Švejkova věčná popularita. Není divu, že román leckteří teoretici přirovnávají k Odysseovi,Hledání ztraceného času nebo Sto rokům samoty: kým je pro Iry James Joyce, pro Francouze Marcel Proust a pro Kolumbijce Gabriel García Márquez, tím je pro Čechy Jaroslav Hašek.

Zásadní rozdíl tu ale je. Češi totiž Švejka většinou neznají z originálního románu, ale z jeho filmové adaptace. Z animované verze Jiřího Trnky z roku 1954 v hlasové interpretaci Jana Wericha a zejména z o dva roky mladšího dvoudílného hraného filmu Karla Steklého s Rudolfem Hrušínským v hlavní roli. V něm se objevují nejen věty, které Hašek nikdy nenapsal, například „Volové, nestřílejte, dyť jsou tady lidi!“. Ale posunutý je i celý význam Švejkova příběhu. Dobrý voják se ve Steklého pojetí mění v jednorozměrnou komickou postavu, která už rozhodně není „tisíckrát chytřejší než naši váleční politikové“, jak napsal o první divadelní adaptaci Haškova díla z listopadu 1921 v hotelu Adria novinář Max Brod (arcivévodu mimochodem tehdy hrál teprve třicetiletý Vlasta Burian).

Právě Brod se zasloužil o mezinárodní renomé Švejka. V roce 1928 domluvil jeho divadelní zpracování v Berlíně od avantgardního režiséra Erwina Piscatora. Přes úspěšnou hru s malovanými loutkami od fenomenálního George Grosze si pak Němci našli cestu i k tehdy dva roky přeloženému románu, jenž byl ještě před druhou světovou válkou převeden také do ruštiny, angličtiny, maďarštiny, polštiny či jidiš. Zatímco filmová zpracování u nás ani ve světě příliš nepřibývala, na divadle se Švejkovi daří dodnes i mezinárodně. A díky tomu přibývají jeho další interpretace.

Idiot, ale geniální

V roce 2015 zrežíroval Dušan D. Pařízek německo-český projekt Kauza Schwejk, ve kterém přišel s radikálním výkladem Haškova eposu. V souladu s přesvědčením literárního a divadelního vědce Pavla Janouška, že v Haškově románu je „svět kolem důležitější“ než samotný Josef Švejk, postavil Pařízek hru na ostatních postavách, dobových reáliích a dobrého vojáka ani nepřivedl na jeviště německého Theater Bremen a českého Studia Hrdinů, kde byla hra na repertoáru. V obdobné koprodukci vznikla i čerstvá inscenace Švejk/Schwejk. Premiéru měla mít loni na jaře v Městských divadlech pražských a Staatstheater Augsburg. Kvůli covidu však bylo uvedení už nazkoušeného projektu režiséra Armina Petrase zatím odloženo.

„Napětí mezi genialitou a idiocií je podstatou Švejkova charismatu,“ říká spisovatelka Petra Hůlová, která pro tuto hru napsala dlouhý hrdinův ústřední monolog. „Přes veškerou banalitu a srandismus je v románu tahle ambivalence, která je těžce metafyzická a univerzálně hovořící o světě.“ Také podle Hůlové Hašek na Švejkově postavě výborně ilustroval principy, které máme spojené s češstvím. Ochotu přizpůsobit se vnějším tlakům, ale zároveň schopnost se jim vysmát a tím podrývat jejich autoritu. „Je to ten model smějící se bestie, která zdola dělá subverzi. Ve Švejkovi se vidíme, a zároveň svůj odraz nesnášíme. Haškův text je silný amalgám momentů, emocí a témat, které z něj činí jedinečný, nevyčerpatelný literární útvar.“

Dalším příspěvkem do debaty bude chystaný celovečerní film Bohdana Slámy. Režisér chce Švejka uchopit jako člověka, který neustále zpochybňuje hodnoty, a snímek hodlá na rozdíl od svého předchůdce Steklého natočit tak, aby z něj byla cítit probíhající jatka první světové války: humor bude nástrojem k jejich přežití, nikoli k jejich banalizaci. Sláma je přesvědčen, že Josef Švejk není blbec, ale naopak jediný z celého příběhu, který si přes veškeré své blábolení udržuje zdravý rozum. Z natáčení velkolepého projektu ale zatím kvůli financím a pandemii sešlo.

„Přečetl jsem několik válečných románů a sám jsem konečně i jeden napsal. Ale z žádného nevysvítá celá ta ničemnost, blbost a surovost světové války tak zřejmě jako z knihy Haškovy,“ napsal už v roce 1921 spisovatel Ivan Olbracht v recenzi prvního dílu Švejka. Že román odhaluje blbost války, je všem jasné. Jak je to ale s blbostí Josefa Švejka?

Jeho autor o něm v předmluvě knihy píše: „Mám velice rád toho dobrého vojáka Švejka, a podávaje jeho osudy za světové války, jsem přesvědčen, že vy všichni budete sympatizovat s tím skromným, nepoznaným hrdinou. On nezapálil chrám bohyně v Efesu, jako to udělal ten hlupák Hérostratos, aby se dostal do novin a školních čítanek. A to stačí.“ Z toho se dá odtušit, že Hašek Švejka za hlupáka nepovažoval. V doslovu navíc píše, že někoho slyšel nadávat „ty jsi blbej jako Švejk“ a že ho to mrzí. Spokojme se tedy s Olbrachtovým tvrzením, proti kterému se nedá nic namítat ani po sto letech: Josef Švejk je „chytrý idiot, snad přímo geniální idiot“.