Čtyřicet vteřin ticha

Seděl jsem na obědě u velmi slavného dirigenta a na obrazovce jsme sledovali jeden z jeho dirigentských vzorů: Claudia Abbada. Do švýcarského Lucernu se prý rok co rok sjížděli nejlepší hudebníci jen proto, aby pod ním mohli hrát. Nevím, jak to dokázal, říkal mi hostitel, ale hudebníci začali poslouchat jeden druhého, začali se vnímat jako organismus, jako těleso.  Jeden z posledních koncertů, který Abbado v životě dirigoval, bylo Mozartovo Requiem, právě v Lucernu. Maestro, již sám s rakovinou a terminální diagnózou, dirigoval, zdálo se mi, velmi lehce, spíše očima. Pointou ale nebyl koncert sám, pointou byl konec. Po posledních tónech následovalo čtyřicet vteřin ticha. Když jsme doposlouchali, v očích jsem měl lehce slzy a v hlavě ohňostroj myšlenek.

Už dřív jsem měl představu, že vysokoškolská přednáška má být cosi jako rockový koncert, zajímalo mě, jak na koncertech U2 dokáže Bono strhnout publikum, jak hrají Queeni a jak od prvních klavírních tónů Bohemian Rhapsody dokáže Freddie své posluchače chytit za límec a už je nepustit.

U on-line vyučování se dají přenést informace, přes Teams nebo přes Zoom nebo přes cokoli. Ano, lze i odpovídat na dotazy posluchačů. Když učím, rozčiluji se u notebooku, křičím na studenty, gestikuluji, dělám třeba i vtipy, ale pořád je to házení kamenů do vody, pořád je to jen předávání informací, odkudsi z kanceláře v šestém patře. Lékařská etika, můj obor, věřím, potřebuje něco víc. Nejen to, aby se student dozvěděl, že…