Po boku Ukrajiny

Pro mnohé bude adventní čas a navazující svátky možností, jak si v hektickém roce odpočinout, ne všichni si ale budou moci tenhle luxus dopřát. V první řadě to platí pro vojáky našeho spojence Ukrajiny, u jejíchž hranic se nahromadilo více než sto tisíc těžce vyzbrojených příslušníků ruské armády, zatímco Moskva stupňuje slovní agresi vůči Kyjevu.

Jak vedl kanál Voxpot, například bývalý ruský premiér a prezident Dmitrij Medveděv, v současné době představitel Bezpečnostní rady Ruska, v článku pro moskevský deník Kommersant v říjnu napsal, že s Ukrajinou nemá význam vést jakýkoli dialog. Její představitele v čele s prezidentem Volodymyrem Zelenským označil za lidi ve vleku ultranacionalistů podporovaných USA, samotného Zelenského, muže s židovskými kořeny, pak připodobnil k Židovi, jenž by za druhé světové války vstoupil do SS. „Nechce to dělat a hnusí se mu to. Ale musí, protože ví, že jinak mu rozmažou mozek po stěnách,“ vysvětloval Medveděv ruskému čtenáři Zelenského údajné podléhání nacionalistům, když hájí nezávislost Ukrajiny.

Na ruské mocenské scéně nejde o ojedinělý hlas, jak si všímá již zmíněný Voxpot. Vladislav Surkov, jeden z dřívějších ideologů Putinovy vlády, později jeho poradce pro Ukrajinu, v jiném textu v polovině listopadu popsal současný svět jako chaotický s tím, že v takovém prostředí je povinností velmocí, jako je Rusko, obnovovat sféry vlivu ve svém okolí. Není pochyb o tom, že měl na mysli Ukrajinu. „Rusko se nebude rozšiřovat kvůli tomu, že je dobré, ani proto, že je špatné. Bude se rozšiřovat, protože je to fyzikální zákon,“ napsal Surkov. Místopředseda Státní dumy Pjotr Tolstoj z vládního Jednotného Ruska k tomu v prokremelské televizi NTV doplnil: „Ukrajina je část Ruska. Brzy se o tom přesvědčíte. A ta partička, která pochoduje s fašistickými vlajkami a hajluje, poběží za letadly NATO, jako běželi mudžahedínové v Afghánistánu, kteří se chytali trupu letounu.“

Právě ruská vojenská přítomnost na ukrajinské hranici ukazuje, že sedm let po anexi Krymu prezident Putin dost možná skutečně chystá další násilný výpad. Na to, že je tohle riziko vysoké, upozornili Evropu Američané. Co se však stále neví, je, zda se již Putin definitivně rozhodl. Kremlu nepochybně vadí, že Ukrajina se vymaňuje z jeho vlivu, směřuje k demokracii a vidí svou budoucnost ve spojení se Západem, má především zájem o členství v Severoatlantické alianci, v čemž – logicky – spatřuje záruku pro svoje bezpečí, svobodu a prosperitu. Žádnou konkrétní dohodu o členství s NATO Kyjev neuzavřel, přibližování je ale zjevné. Rusko tvrdí, že ho tím Kyjev ohrožuje, bojí se rozmístění západních raket blíže svému území.

NATO takový krok neplánuje, blíže pravdě je tak to, že pro Putinovy imperiální ambice obnovit vliv a význam Ruska z časů Sovětského svazu představuje nezávislá Ukrajina zásadní překážku. Eskalace konfliktu je na spadnutí, a je proto dobře, že si Západ při setkání v rámci NATO ujasnil, že za Ukrajinou stojí. Pokud by totiž ke střetu skutečně došlo, nelze se od Kyjeva odtáhnout s tvrzením, že se nás to netýká. Takový přístup by nejenže nebyl fér, ale především by nebyl ani rozumný. S jídlem roste chuť, a jestliže bez Ukrajiny je podle známého citátu Rusko „jen lokální mocnost s jadernými zbraněmi“, s vazalsky svázanou Ukrajinou by z něj byla agresivní, nevypočitatelná velmoc. A to si rozhodně nemůže nikdo oceňující svobodu, vstřícnost a přátelské soužití přát.

Milé čtenářky a čtenáři,
hezké adventní čtení vám přeje

Ondřej Kundra
zástupce šéfredaktora