Do pekla

Je to zastrčená dětská vzpomínka z předškolního věku. V dospělé hlavě z ní zbyly jen útržkovité obrazy, ty ale i po více než třiceti letech vystupují z paměti překvapivě živě. Je studený prosincový večer v Praze na konci osmdesátých let minulého století, s matkou a bratrem jedeme tramvají k babičce a z okolní tmy vystupují skupinky Mikulášů, andělů a čertů. U babičky v obýváku pak vystrašeně čekám na tu chvíli, kdy zadrnčí domovní zvonek, v předsíni se objeví bělovousý Mikuláš, anděl se zlatými křídly a chlupatý čert s umazanou tváří. Není to hodný, přihlouplý čert z české pohádky, ale děsivá bytost chrastící řetězy, ze které mám paralyzující strach.

V ruce má hnědý jutový pytel a hlubokým hlasem mi hrozí, že jestli jsem zlobil, odnese si mě v něm do pekla. Zachrání mě Mikuláš, který se zeptá, jestli jsem byl hodný, a když odříkám básničku, rozhodne, že jsem protentokrát prošel. Od anděla pak už jen dostanu tašku se sladkostmi a několika varovnými pekelnými briketami a za trojicí postav se zacvaknou dveře. Sice to dobře dopadlo, už v tu chvíli ale vím, že nevyhnutelný návrat trojice nadpřirozených postav se nade mnou bude tísnivě vznášet po celý rok. Často už v létě si náhle uvědomím, že se zvolna blíží Mikuláš – a žaludek se mi sevře strachy.

V dospělosti tahle vzpomínka působí spíš roztomile a z 5. prosince se stal vyloženě příjemný den, kdy ve mně spatření Mikuláše a čertů navozuje nostalgickou vzpomínku na dobu, v níž byly kouzelné postavy stejně opravdové jako ty skutečné. Loni v zimě se mi ale můj dávný dětský strach nečekaně silně připomněl, když jsem se byl s malou dcerou projít večerní Prahou, abych jí postavu Mikuláše ukázal. Jakmile se v tmavém parku mihnul čert, dcera se ke mně s nebývalou vervou přitiskla a vůbec ji nešlo odtrhnout. Teď se ten den znovu blíží a v hlavě se mi rojí otázky. Mám dvouapůlleté dceři Mikuláše a čerty znovu ukázat – případně je i pozvat k nám domů –, i když vím, že se jich bude hrozně bát? Anebo jí říci, že neexistují, a přidusit tím její dětskou fantazii? Na vrcholu virové pandemie může takové rodičovské dilema působit banálně. Otázka, jaký má děsivá postava čerta v dnešní době vlastně význam, však nabízí překvapivě zajímavé odpovědi.

Pohled zvenku

Stejnou otázkou se přede mnou intenzivně zabývala například dánská dokumentaristka Brit Jensen, která se s českým manželem a dvěma malými dětmi před několika lety přestěhovala ze severské země do vesnice na Moravě. Coby cizinka chtěla poznávat místní zvyklosti a svátek Mikuláše ji v líčení jejích českých přátel naplňoval velkým očekáváním. Zvědavost ještě zvýšil smyslový vjem, když se skupina čertů s Mikulášem hlučně blížila vesnicí. „Řinčení, zvonění a hulákání, které se jako ozvěna neslo tichem. Přišlo mi vzrušující, že se na vesnici něco tak intenzivního děje,“ říká Jensen.

Setkání ale neproběhlo šťastně – když se ve dveřích venkovského domu objevilo několik čertů ve zvířecích kůžích a dětem hrozili, že je odnesou do pekla, tříletý syn začal hystericky plakat a nic na tom nezměnil ani Mikuláš snažící se čerty mírnit. Dokud příšery zase nezmizely za dveřmi, dítě bylo bez sebe strachy. A strach z čertů ho neopustil po celý příští rok. „Pravidelně mluvil o čertech, že nechce být v Česku, když přijdou, a ptal se, kdy už to bude. Pořád to řešil, byl z toho chudák úplně vedle,“ vzpomíná dokumentaristka.

Setkání s čerty ale silně zapůsobilo i na Jensen, která se ho rozhodla zpracovat do podoby rozhlasového dokumentu. V dokumentu nazvaném Peklíčko si pokládá otázku, proč v Česku malé děti se zjevnou chutí stavíme před reálnou možnost, že je zlá, nadpozemská bytost odnese na místo, které je v Bibli i v populární kultuře popisováno jako místo věčného zatracení, utrpení a samoty. Může být pro dítě děsivější představa, než že ho někdo vezme milujícím rodičům a odnese jej do pekla? Jensen tísnivou tradici nezatracovala ani nevolala po jejím zákazu. Čerti ji zajímali a uvažovala nad jejich hlubším smyslem. „Pochopila jsem, že je to celé komponovaný večer, kdy zlého čerta vyvažuje hodný Mikuláš a anděl. Viděla jsem v tom něco, co děti cvičí mít lepší vztah ke strachu, zvládnout ho, což se přece pro život hodí. Místy se to ale se strachem přehánělo,“ říká.