Jak zůstat relevantní

Ve vzpomínkách na Mira Žbirku často zaznívalo, že zůstal moderní a úspěšný, protože nepropadal sentimentu, sebeprožívání a rád spolupracoval s mladšími lidmi. Kolega Pavel Turek to v minulém čísle Respektu vystihl: „Žbirka naplňoval krédo Paula McCartneyho, které si přisvojil – a sice že člověk možná může být věkem důchodce, ale nemusí dělat důchodcovskou hudbu. Právě zvědavostí po nové hudbě a čerstvých impulzech k sobě přitahoval další a další mladší spolupracovníky a fanoušky, kteří hudbou žili s ním.“

Tento přístup není zdravý jen v kultuře. Ukazuje se, že nejlepší cesta, jak si zachovat relevantnost v jakémkoli věku, je umět stárnout s mladými lidmi. Nesnažit se být jejich mentorem, ale průvodcem. Nechat je nahlédnout do svého světa, myšlení a pozvat je ke stolu. Znovu jsem si to připomněl během oslav 17. listopadu, kdy se mimo jiné vzpomínalo i na Václava Havla.

Ten tak trochu stál u zrodu Respektu, takže ho moji starší kolegové znali důvěrně. Pro mě to byl statečný disident a dobrý prezident, kterého jsem si mohl vážit a později i novinářsky zkoumat. Zřejmě největší službu mi však prokázal v době, kdy už v úřadě nebyl. Potkali jsme se jen na několika akcích, někdy šlo o moderované diskuse, jindy o čistě společenská setkání, ale Havel se choval pokaždé podobně: projevoval zájem o to, co si myslím já a moji vrstevníci (o čtyřicet let mladší než on).

Vůbec nepochybuji o tom, že mu dělalo dobře, že se o něj zajímá i mladší generace, nicméně nikdy neměl sklon k tomu, že by si někoho sezval s myšlenkou: A teď vám, milé děti, řeknu, jak to celé je, a vy máte štěstí, že můžete mlčet a poslouchat. Kolegové Ivan Lamper či Martin M. Šimečka vyprávěli, že stejný přístup měl v době disentu k nim, ačkoli je dělilo dvacet let. Proto pro mě nikdy nebude mytická postava našich dějin, ale intelektuál a politik, který se živě zajímal i o mladé lidi.

Před osmi lety, právě v den výročí 17. listopadu, zemřel náš kolega Tomáš Pěkný. Ten byl i v sedmdesáti letech v centru téměř každé akce nejmladších členů redakce. Byl úžasný editor a vypravěč, ale téměř zásadně odmítal mluvit o sobě. Třeba o svém působení v legendárním časopise Student v roce 1968. Pomáhal nám předáváním svých zkušeností při vzniku textů, a hlavně svým zájmem o nás.

Řadu věcí jsme viděli jinak, některým novinkám pochopitelně nerozuměl, ale nebyla to žádná překážka, protože jeho otevřenost, stejně jako ta Václava Havla, nepožadovala bezvýhradný souhlas, ale nabízela porozumění a přijetí odlišností. A to je to nejcennější.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery

šéfredaktor