Poklady z písku

Je středa 3. listopadu 2021 a já vstávám jako obvykle v 5.30, ovšem dnes s myšlenkou na to, že je přede mnou závěrečný den pětitýdenního výzkumu. Při snídani se potkávám s dalšími členy expedice a ladíme harmonogram.

Na výzkumu jsme zbyli jen dva, já jako archeolog a náš geodet. Další kolegové pokračují s prací ještě dva týdny. Dva budou pracovat na nálezech ve skladu, další tři čekají rekonstrukční práce na Ptahšepsesově mastabě, hrobce, jejíž výzkum je již dávno dokončen, ale hrobka neustále vyžaduje další a další záchranné kroky. Egyptský písek je ke starověkým památkám milosrdný, ale jakmile je z něj vykopete, pustí se do rozkladu tisíce let starých monumentů vítr, slunce a kyselé deště. Těm už bohužel málokterý materiál odolá.

Na lokalitě jsme krátce před sedmou a jako obvykle tady už všichni naši dělníci čekají na svého předáka, inspektora místní památkové správy a nás, egyptology. Protože se nám včera na slunci přehřál skener, je třeba dokončit skenování kamenného zdiva nově odkryté hrobky. Já mezitím jako podklad pro 3D model fotím mladší struktury, které byly na staroříšské hrobce postavené až o několik tisíc let později. Kdykoli se tak v Praze budeme moci virtuálně procházet celou hrobkou i těmito mladšími strukturami a zkoumat různé detaily. O něco později přichází na řadu geodetické zaměření struktur, které nám je ukotví v souřadnicovém systému. Od rána nás spaluje žhnoucí slunce bez jediného závanu větru, který by nás trochu ochladil.

V půl desáté na mě volá inspektor, že je čas na lagnu, komisi, která bude lokalitu zavírat a je třeba dojet pro její členy. Věděla jsem o tom, ale od postavené totálky a rozdělaného měření nemůžu odejít. Musí tedy chvíli počkat, což je tady vlastně součást životní filozofie, takže proč se tím stresovat. Komisi přivážím o půl hodiny později, aby v klidu při popíjení čaje sepsala závěrečnou zprávu. Poté společně jedeme do našich terénních skladů vybrat cennější nálezy, které poputují do střežených skladů ministerstva pro památky. Původní dohoda s inspektorem byla na dvou vzácnějších nálezech, nakonec ale odjíždíme s dalšími jedenácti! Kolem 11.30 dorážíme do sakkárského skladu, kam jsou umisťovány cennější nálezy naší expedice. Ze skříní v kanceláři šéfa jsou vytaženy registrační knihy a začíná proces registrace. Každý nález dostane své číslo, je vyfocen, změřen a popsán. Bedýnky a sáčky s předměty jsou pečlivě popsány a putují pod zámek. Nakonec se všichni inspektoři a já jako zástupce expedice podepíšeme na příslušná místa a konečně můžeme domů. Je 13.15, konec pracovního dne se blíží. Praktický konec místní pracovní doby je v jednu, oficiální ve dvě.

Postupně se vracejí kolegové a já mezitím vyklízím svůj pokoj a připravuji na odvoz expediční krabice. V rychlosti žádám našeho kuchaře alespoň o vaječnou omeletu, abych nepadla vyčerpáním. Umývám si zaprášený obličej a ruce, na pot, špínu a prach po celém těle ani nemyslím, sprcha mě dnes čeká až na konci dne v Káhiře. Pak už jen skládáme věci do auta, plní se kufr velkého teréňáku i zadní sedačky. Kdybychom měli na střeše auta přivázané krabice, jsme už jako místní.

Cesta utíká svižně, až na poslední úsek s tradiční káhirskou zácpou. Kolem čtvrté hodiny konečně projíždíme branou velvyslanectví a hluboce si oddychujeme. Vynášíme náklad ven z auta a rovnou jej třídíme. Na čištění beden už nemám sílu, zítra je taky den. Čeká mě ještě úklid bytu, který většinu expediční doby slouží jen na příležitostné přespání. Vše je třeba otřít od všudypřítomného káhirského prachu. Nakonec přece jen ještě odnáším alespoň vytažené knihy zpět do knihovny ve vedlejší budově. Pak už mám před očima jen sprchu a postel.

Autorka je egyptoložka.