Před beránkem v hrůze…

Nebyl jsem na tom úplně posledním koncertě. Byl jsem na třetím od konce. Nejde o to, že to bylo krásné, že to bylo dojemné a že Spirituál kvintet zazpíval čistě a s nadšením. Nešel jsem se nechat dojmout. Šel jsem se rozloučit. Ale během koncertu to přišlo, průstřely do minulosti.

Je začátek osmdesátých let, komunisti vládnou pevnou rukou, nemůže se nic, a do Brna tu a tam přijede Spirituál kvintet. Nadechnout jsme se tam chodili, jinak to říct neumím. Černošské spirituály, o nesvobodě a o tom, jak je svoboda důležitá. O tom, že lépe být svobodný na poušti než mít v nesvobodě Egypta jídla dost. O tom, že čekáme, až se k nám právo vrátí. A že máme za svou pravdou stát, ať to stojí cokoli. Že svobodná zem existuje, a že nám tam někde daleko na obzoru mává. Metafora průzračná a všem v sále jasné, že se zpívá o současnosti.

Tak pateticky to zní dnes! Na tom koncertě v Lucerně jsem to nedal. Poprvé u té skladby od Víctora Jary, neslyšel jsem ji přes třicet let. Pak u té veršovánky, jak se před beránkem skrývá vlk, tak naivně to zní dnes. Dnes to není těžké zazpívat, dnes se nemusíte zodpovídat cenzorům, dnes vás nikdo nedusí. Spirituál kvintet nás táhl celá ta desetiletí, chodili jsme na ně už na základní škole a pak až do revoluce v osmdesátém devátém. Koncerty, ostrůvky svobody, nádechy nad hladinou, nevyslovené spojenectví.

Ten poslední koncert v Lucerně byl, jako když odchází starý muž. Udělal, co měl, udělal, co bylo třeba, v době, ve které žil, udělal to dobře, a…