Češi, národ otomistů

„Nezdá se to“, „když to vezmu kolem a kolem“, „kdyby na to přišlo“ nebo „vysílat signály“. To je namátkou jen pár příkladů floskulí, tedy květnatých, ale prázdných slov či frází, jež častým užíváním postupně ztratily obsah a kterými je – bohužel – současná čeština zaplevelená.

Tento slovní smog se na nás valí odevšad, z médií, filmů i knih, a hojně jej sami používáme v běžné řeči i v písemném projevu, aniž si to mnohdy uvědomujeme. Zkrátka není před ním úniku. A kdybychom sestavili žebříček nejrozšířenějších floskulí, je dost pravděpodobné, že by v jeho čele figurovala tahle: „je to o tom“: „Dnešní sport je hlavně o penězích.“ „Vánoce nejsou jen o dárcích.“ „Politika je o hledání kompromisu.“

Jak došlo k tomu, že se z Čechů stal národ otomistů? Ještě nedávno se přitom fráze „je to o…“ používala především ve spojení s románem, pohádkou, filmem či jiným dílem, když mluvčí hovořili o jejich obsahu. Na konci devadesátých let ale přišlo do módy úplně nové použití předložky „o“. Vazba „být o něčem“, tento sémantický neologismus, k nám tehdy pronikla z angličtiny doslovným překladem fráze „it’s about…“. Že se tak rychle v češtině zabydlela, zřejmě souvisí s jistou pohodlností mluvčích, protože sloveso „být“ je vždycky při ruce a kdo by ztrácel čas vymýšlením adekvátního plnovýznamového slovesa, například: „v dnešním sportu hrají velkou roli peníze“ nebo „v politice je třeba hledat kompromisy“. K rozšíření konstrukce „je to o…“ přispívá také fakt, že její význam je…