Nad rámec osudu Pavla Juráčka

Čtyři tisíce sto šedesát čtyři. Tolik stran má dohromady Deník filmaře Pavla Juráčka, jehož kompletní zveřejnění nyní čtvrtým dílem dokončilo nakladatelství Torst. Už před čtyřmi lety, kdy vyšel první díl, bylo zřejmé, že jde o literární senzaci. Díky Juráčkově posedlosti sebou samým totiž máme před sebou den po dni záznamy o jeho životě v letech 1948–1989. Takhle (někdy doslova) vyčerpávající zprávu o sobě tu zanechává jen málokdo. Význam čtyř knih jde však zdaleka nad rámec jednoho pozoruhodného lidského osudu.

Juráčkovy zápisy zároveň nabízejí bezprostřední pohled na dění v nejvyšších kulturních patrech tohoto státu, k nimž nebyl čas ohraničený nástupem a pádem komunismu vůbec příznivý. Závěrečný svazek začíná rokem 1974. Vzhledem k postupnému rozkladu Juráčkovy osobnosti jde o díl nejroztěkanější a nejchmurnější. Ale nejde jen o Pavla Juráčka. Deník zachycuje rozklad celého tehdejšího Československa. Co se týče takzvané normalizace po sovětské invazi, těžko bychom hledali srovnatelně srdcervoucí svědectví.

Cesta k Chartě 77

Že Juráček v denících leccos překroutil k vylepšení vlastního obrazu, to loni přesvědčivě doložila jeho poslední manželka Daňa Horáková ve vzpomínkové knize O Pavlovi. Pokud by ovšem její memoáry vyšly až nyní po posledním Deníku, možná by vyvolaly menší pozdvižení. Právě v zápiscích ze sklonku svého života je k sobě autor nejtvrdší a leccos z toho, co na něj…