Bartoš: Málokdo si umí představit, co proti nám stojí

Máme chvíli do voleb, může se stát, že brzy budete premiérem. A tím pádem zažíváte pocit, který nezná 99 procent občanů České republiky. Jaké to je? Vnímáte některé věci jinak než dřív?

Nemyslím, že by se něco úplně změnilo, už z toho důvodu, že lídr strany do sněmovních voleb je vždycky kandidátem na premiéra, a stejně tomu bylo i v roce 2017. Nicméně tím, že jsme vytvořili koalici se Starosty a zpočátku, než započala masivní antikampaň, jsme měli poměrně vysoká procenta, tak jsem víc konfrontován optikou, že se můžu stát premiérem. Je to obrovská zodpovědnost, i třeba ve vedení kampaně a uchopení témat, která byste jako předseda menší strany tak aktivně řešit nemusel.

Nám se podařilo za čtyři roky ve sněmovně postavit obrovský expertní tým na pozadí Pirátské strany, která není vládní, tudíž žádní úředníci a podobně. A program, který jsme vytvářeli pro tohle volební období spolu se Starosty, je realizovatelný, spustitelný z vlády včetně finančních rozvah. Mě se neustále někdo ptá, jestli si uvědomuji tu zodpovědnost. Zodpovědnost za sebe i za ostatní vnímám každý den a je jedno, jestli je deset dní nebo dva měsíce od voleb.

Letos jste však pozici premiéra výrazně blíž než v roce 2017.

Politika je prostředek. Musíte být připravený ji dělat nehledě na to, v jaké pozici či funkci nakonec skončíte. Soustředíme se na program, teze a vize, které chceme uplatňovat. Samozřejmě ideální je, pokud máte možnost dělat to z exekutivy a navíc takovou silou, že prosadíte svoje priority.

My jsme se chtěli vyhnout situaci, kterou nám nedávno popisovali na Slovensku, kde jsme mluvili s premiérem a ministry. Vůbec prý nepočítali s tím, že Matovič bude tak úspěšný, měli připravené lidi, kteří by mohli obsadit čtyři ministerstva. Najednou jich obsazovali dvakrát tolik – a neměli na to program ani lidi.

Já jsem už před dvěma roky nastartoval v Pirátské straně projekt „příprava na vládu“, který vygeneroval vládní tým, lidi, kteří by potenciálně v rámci vyjednávání připadali v úvahu nejenom na nějaký vládní post, ale třeba i na post náměstka a podobně. Tím chci říct, že pokud má člověk dobrý tým, přistupuje k výzvám zodpovědně, tak nemusí mít obavy. Logicky se mi věnuje větší pozornost a je pravda, že v některých ohledech jsem jiný než před čtyřmi roky, jsem starší a zkušenější, i strana a volební procenta jsou jiné. Opírám se o obrovský tým lidí a v koalici jsme jich získali ještě víc – a to si myslím, že je dobré.

Před těmi čtyřmi lety jste měli volební autobus, na kterém byli vyobrazeni politici v tzv. vězeňské tour. Když politik začne mluvit o jiném politikovi v souvislosti s vězením, jsem z toho nervózní, začnu být opatrný. Politici nemají být soudci. Letos to nepoužíváte, souvisí to s onou proměnou, o níž mluvíte?

Já jsem na to taky opatrnější, protože když vidíte vládu, která vyvíjí tlak na nezávislou justici a na státní zastupitelství, když vidíte, jak prezident úkoluje soudce, jak má soudit, předjímá, jak má soud dopadnout, když zkrátka vidíte zásahy politiků do justice, tak si začnete dávat větší pozor na to, co říkáte. Věřím, že když necháte justici a státní zastupitelství pracovat, tak se spravedlnost rozjede sama. Proto jsem teď velmi opatrný i ve výrocích jako „patří do tepláků“. Ale já ten autobus furt chápu víc jako karikaturu.

Takže vnímáte, že se i vaše odpovědnost změnila?

Ano, samozřejmě. Čím víc je váš hlas slyšet, čím víc jste vidět a čím víc vám lidé dávají důvěru, tím víc musíte být zodpovědný. Musíte na sebe být přísný nejenom v tom, jak se chováte, protože nastavujete nějaký standard, ale i ve výrocích. Není nic tak zraňujícího, jako když nějakým hloupým vyjádřením zasejete vlnu nenávisti a fakticky tak uškodíte jednotlivým lidem.

Podle mnohých splňovala kategorii hloupého vyjádření věta „s muslimskou Evropou dnes problém mám… Vznikají no-go zóny“ v rozhovoru pro Rádio Impuls. Není to tak?

Odpovídal jsem na dosti tendenční otázku ano/ne o „muslimské Evropě“ položené redaktorem. V rozhovoru jsem použil nepřesně výraz „no-go zóny“, protože fakticky jde o vyloučené lokality, které bohužel v řadě měst opravdu vznikají, často jako důsledek špatných socioekonomických podmínek obyvatel. Tento problém postihuje nejen část nově příchozích lidí, ale jsou jím ohrožené všechny skupiny občanů. Což platí i u nás. Sociální podmínky v některých částech evropských měst pak nahrávají radikalizaci, ať už se jedná o náboženskou, nebo politickou. Tomu je nutné předcházet v zájmu nás všech. Nelze před problémy zavírat oči, ale naopak hledat jejich řešení. To nabízíme v programu a také jsme interpelovali vládu ohledně řešení situace vyloučených lokalit, bezdoplatkových zón, revize dávek na bydlení a řešení stavebního řízení.

Nepřátel je hodně

Čelíte silné vlně dezinformací a manipulací. Co s tím děláte?

Je zajímavé, když premiér České republiky mluví stejně jako celá dezinformační sféra, že? Těch nepřátel je hodně, protože naše koalice přináší změnu, jež spoustě lidí, kteří zneužívali svoje postavení a upřednostňovali ekonomické zájmy nad zájmy občanů, prostě vadí. A ta změna je reálná. My si neděláme legraci, když jsme řekli, že chceme ČEZ v registru smluv, dostali jsme ho tam i jako opoziční strana. Chceme dál transparentní registr konkrétních vlastníků a chceme, aby byl v České republice dobrý a vymahatelný zákon o střetu zájmů. Moc přátel v českém rybníčku nemáme, včetně třeba velmi silné energetické lobby hnědouhelných elektráren, ale i samotného státního ČEZ. To je prostředí, kdy jste skutečně David proti Goliášovi, ale těch Goliášů je navíc více. Nám se podařilo Čínu a Rusko dostat z tendru na Dukovany, který jim byl psaný na míru. Pan Havlíček ale řekl, že o dalším vývoji rozhodne až příští vláda, takže kromě toho všeho v těchto volbách ještě čelíme enormnímu ruskému zájmu, aby budoucí vláda byla komfortní v pokračování tendru s ruským Rosatomem. Málokdo si dokáže představit, co stojí proti demokratické opozici, ať to nevztahuji jen na Piráty.

Když jste zmínil Rusko, Petr Fiala ve svém projevu řekl, že jeho koalice Spolu je jediná relevantní síla, jež hájí demokratický a prozápadní směr. Co jste na jeho slova říkal?

Já jsem jeho projev slyšel. Vzhledem k naší práci v Evropském parlamentu i práci tady ve sněmovně je zpochybňování naší demokratické orientace na Západ a ukotvení ve strukturách EU už vyčpělá nálepka. Vychází z mého prvního velkého mediálního výstupu v roce 2017, kdy jsem neměl odpověď na položenou otázku. Pak ale Piráti dodali kompletně odhlasované stanovisko týkající se naší role v NATO a myslím si, že role v EU je daleko více uvěřitelná u Pirátů a Starostů než u ODS. Když se dívám na pana Zahradila a jeho výroky směrem k EU nebo třeba některé jeho texty v maďarských novinách, tak si říkám, že to je nějaká jiná ODS než třeba na základě toho citátu, co jste zmiňoval. Ale já věřím předsedovi Fialovi, že to má pevně v rukou, a to, že se koalice Spolu staví do nějaké pozice před volbami, je asi pochopitelné. Neberu to tak nijak. Já bych mohl říct, že jsme jediná strana, která prosazuje transparentnost v politice a reálný protikorupční boj, ale taky bych neříkal pravdu. Ve spoustě zákonů normálně ODS i ostatní demokratické strany hlasovaly s námi.

Měly by vzniknout evropské vojenské síly? Po stažení Ameriky z Afghánistánu se o tom často mluví.

Když jsem tohle říkal v roce 2016, tak si řada politických komentátorů klepala na čelo, že toto Amerika nikdy nedovolí. Pak Česká republika podepsala PESCO (Stálá strukturovaná spolupráce, sloužící synchronizaci obranných schopností jednotlivých zemí EU – pozn. red.). Na mnichovské konferenci se dnes úplně běžně hovoří o komplementaritě Evropské unie v armádních otázkách v rámci NATO. Ne tedy soutěžení, ale synergie. Bavil jsem se o tom v centrále NATO i s Američany a světové výzvy jsou úplně jinde. Rusko má expanzivní politiku, ale dnes ji dělá i přes ovládnutí parlamentů. Orbán je kamarád Putina, Babiš je kamarád Orbána, ergo kladívko jsme pod ruským vlivem. Takže nutné jsou třeba investice do kyberbezpečnosti, jak je to rčení? „Informační gramotnost je branná povinnost 21. století.“ My bychom se fakt měli soustředit na kybernetickou obranu, pracovat na tom.

Je podle vás český prezident pátou kolonou Ruska?

Je obklopen lidmi, kteří prostě jsou, a není to jenom Nejedlý. Na Miloši Zemanovi i Václavu Klausovi je vidět, že na své cestě nabrali nějakou zátěž, závazky. Třeba já se snažím dělat politiku tak, abych si nevytvořil nějaký závazek, za nějž potom musíte platit nějakou politickou službou, která je tak očividně v rozporu se zájmem mnoha lidí v té zemi. A pan prezident má takovýchto věcí asi poměrně velkou řadu. To není pouze nedokončená pomsta za to první nezvolení prezidentem.

Opakovaně se řeší, jestli proti prezidentovi zasahovat. Byly návrhy zahájit jednání o odvolání prezidenta, zda podat žalobu, snížit peníze kanceláři nebo zmenšit úpravou ústavy pravomoci prezidenta. Je vám něco z toho blízké?

My už jsme debatu o případné změně ústavy rozběhli. Máme otevřené ty body, které považujeme za problematické, a proběhne o tom široká diskuse. Ale debata je to zatím teoretická, protože je před volbami a nevíme, co přijde. Nicméně se připravujeme. Nejdůležitější však je, že zahraniční politiku země určuje vláda – ministři a premiér. Nikoli prezident. Andrej Babiš téměř za vše, co má a co může mít, vděčí panu prezidentovi, takže nelze očekávat, že by se nějak výrazně odkloňoval od zájmu Hradu a lidí, kteří v tuhle chvíli za Hradem stojí. Bylo to vidět i v kauze Vrbětice.

Lidsky neslušné

Máte nějaký politický vzor? Myslím z praktické politiky.

Já jich mám spoustu. Martina Luthera Kinga, Gándhího. Můj oblíbený zpěvák Dan Ďurech v jedné písničce zpívá „ty chceš znít jako někdo, já chci znít jako já“. Politici jsou stavěni před různé obtížné momenty historie a ty buď zvládnou, nebo nezvládnou, a pak na konci, když politik končí kariéru, tak z toho vznikne cosi jako balíček, kde mu jsou přiřknuty vlastnosti. A někdy jsou úplně opačné, než jak to ve skutečnosti bylo. Takže když vám teď řeknu dějinné souvislosti, tak to neznamená, že nutně souhlasím s politikou, kterou ten člověk reprezentoval. Ale třeba inspirativní pro mě byla kniha Moje cesta Tonyho Blaira. To je strašně důležitá škola, jsou tam velmi zajímavé postřehy. Kampaň versus realita, co můžete dělat, jak řešil situaci s Irskem a pak je samozřejmě spousta dalších věcí, které hodnotíte negativně. Zajímá mě spíš, jakým způsobem ti politici řešili různé situace.

Zaujalo vás něco u Blaira ohledně dělání politiky?

Třeba chvíle, kdy čelil problémům, které z pozice vlády nebyly skoro řešitelné, ale on věděl, že když něco neudělá, tak se na něj sesypou a udělají z něj neschopného nýmanda. To vážení kroků a slov, co si může dovolit, to bylo velmi zajímavé. Také tam hodně píše o tom, jak je politika stavěná na domnělé roli neomylných vůdců. Já si myslím, že dovednosti lídra neleží v tom, že je autoritativní a řídí všechno telefonem. To je v lidech, jimiž se umí obklopit, expertních týmech, které staví, aby vláda měla analytický útvar, který dokáže vyhodnocovat dopady legislativ. Tohle musí umět lídr poskládat. A Blair píše, že lidé mají tendenci si myslet, že přichází člověk, který vyřeší veškeré jejich problémy. Každý logicky vyzdvihuje svůj problém jako ten hlavní a vy jako politik jim musíte dát odpověď. Ale nesmíte být populista a slíbit všechno všem, tedy pokud chcete dělat udržitelnou politiku, jež má dlouhodobé trvání.

Dá se vlastně v Česku vést normální politická debata? Každé slovo je možné vytrhnout, politici jsou stále opatrnější, aby se něco neobjevilo na sítích.

Já se občas snažím říct víc, protože už očekávám, že když to neřeknu, tak přijdou zjednodušující reakce a už to pojede. Když například řeknu, že si myslím, že kancléřka Angela Merkel dělala dobrou politiku, tak hned všude bude, že mým vzorem je kancléřka Merkel. Můj prostor se tak rozhodně změnil. Libovolné téma, třeba i ta největší hloupost, se může stát fragmentujícím tématem. Příklad. Každý, kdo jezdí autem, ví, že cyklistu je lepší objet ve větší vzdálenosti, protože mu může prasknout kolo, najede do kanálu. Pak se ale z toho udělá téma, hodně se na to kliká, novináři to vyzdvihují a už se lidé hádají, jestli je horší cykloteror, nebo dominance automobilistů.

Komplikuje to i politická jednání?

Jak kdy, někdy je spolupráce v politice výborná. Problém je, když nad tím vším stojí Andrej Babiš se svým telefonem, průzkumy veřejného mínění a křišťálovou koulí. Když jsme jednali například během covidu s ministry, tak jsme s Robertem Plagou byli schopni dobrat se řady řešení, ale ta vydržela do pondělní vlády. Stejně tak to bylo s ministrem Janem Blatným. S řadou poslanců z různých stran tvrdě pracujete, najdete poměrně široký konsenzus při řešení problému, ale pak se to nahoře nějak zahýbe a promíchá se skrytými zájmy a nedopadne to.

Ještě k té debatě, čím to je, že je tak plochá?

Když Miloš Zeman proti Jiřímu Drahošovi vytáhl v posledním týdnu prezidentských voleb billboardy s uprchlíky, tak jich nebylo moc, nemohly nějak významně zasáhnout tolik lidí. Jenže než jsem přejel tramvají z jedné čtvrti do druhé, viděl jsem to na dvou stech různých webech a sociálních účtech. Mnozí se nad tím pohoršovali, ale tím vlastně multiplikovali tu lež. V takových podmínkách se těžko vede věcná diskuse. A tím, jak roste šance na změnu, a případné vítězství demokratické opozice by změnou bylo, tak se to dnes ještě zhoršuje. Já bych ještě přežil, kdyby to bylo v rovině natírání – marxisti tohle či tamto –, ale zbraní politiky Okamury nebo Babiše je strach. Když tou emocí, která vám dává vítězství, je strach lidí, tak je to lidsky neslušné. Lidé se fakt bojí. Když politici perou do lidí nesmysly, jako že Bartošovi kamarádi budou vraždit, tak co když někomu rupne v hlavě? Já mám rodinu a dítě. Nebojím se chodit mezi lidi, ale jejich politika má své důsledky.

Zmínil jste, že se vás ptají na Angelu Merkel. Nyní končí její éra, jak byste hodnotil ji a jejích 16 let ve vedení Německa?

Je moudrá a umí dělat kompromisy. Politik má představit vizi, může určit cestu a pak je jeho role vyvažovat zájmy na oné cestě. Při každém kroku musíte myslet na to, že reprezentujete nejen své voliče, ale všechny lidi. Někteří politici zvyšují svou voličskou základnu na úkor zájmu všech ostatních. To je špatně. Vy musíte problémy řešit s tím, aby to bylo tak nějak fér, aby společnost celkově rostla. A to je středová politika. Ideálně je pak politik za to odměňován tím, že dostane důvěru v dalších volbách, což mu dává možnost dělat větší transformace. Protože když teď budeme transformovat školství, a to je potřeba, tak ty výsledky tady budou za patnáct let. Změny struktury vzdělání pocítíte, až když vám první ročníky vyjdou z toho nově nastaveného systému. To jsou výhody středové politiky, kterou ona v mnoha ohledech zastávala.

Smrádek, ale teploučko

Souhlasil byste s obecnou tezí, že změny klimatu a problémy životního prostředí jsou dneska jedno z předních témat?

Souhlasil.

A jsou ty klimatické změny způsobené člověkem?

Jsou. Jsou způsobeny člověkem, způsobem hospodaření a způsobem jeho činnosti. Zas ta Země tak velká není, aby otisk člověka na ní nebyl vidět – a ona ta otázka vlastně nemusí být vůbec podstatná. Důležité je, že to ti lidé pak odnesou. Že na člověka dopad mít budou. Já jsem člověk, který věří vědě, a vědecké důkazy o negativním vlivu chování člověka na planetu tady leží takhle na stole. A ačkoli můžu mít rád přírodní medicínu a další věci, tak jsem člověk, který se obrací na vědu s důvěrou. S vědci jsme konzultovali postup během pandemie, věda nám pomáhá pochopit děje na světě. Ale k otázce, to nebezpečí není, že nám bude teplo ve městech. Dopady změny klimatu rozpoutávají ve světě velké děje, které mají velké dopady. Například NATO už se snaží definovat pojem „klimatický migrant“, to je normálně na stole. Je nutné řešit hospodaření s vodou a tak dál.

Když čtete Financial Times, sledujete rozhovory se světovými byznysmeny, dokonce tzv. vlky z Wall Street, tak hodně často zaznívá, že zelený byznys je obrovská investiční a rozvojová příležitost. U nás je tento pohled ve veřejné debatě velmi slabý, byť mezi čtyřma očima vám někteří podnikatelé řeknou: Jasně, to je šance. Čím to podle vás je, že ve veřejném prostoru je ticho? Je to proto, že se stále trochu bojíme, že zelené téma má nálepku levicovosti? Nebo to prostě nevidíme jako příležitost?

Protože politici se tu rozhodli uspokojovat lidi, kteří se bojí, že může být hůř, když se něco změní. Tohle fungovalo za komunistů, ale drží se to pořád. Já když se bavím s lidmi ve výrobě, tak řešíme, jak by mohli mít lehčí práci, méně náročnou a za víc peněz. Ale nebuduji v nich hrdost na to, že se sedřou, večer jsou unavení a budou mít nižší míru dožití. Politici však pořád jedou heslo „Smrádek, ale teploučko“, rétoriku vrcholu industriální společnosti. V Německu ještě před nástupem Zelených všechny strany začaly řešit dopady činnosti člověka na životní prostředí, ergo kladívko ekologická environmentální témata. Ale my se dostáváme v rétorice někam před tuhle dobu, kdy jsou prostě zpochybňovány základní kroky. Andrej Babiš green deal podepsal a nic tam nevyjednal. Místo křičení v kampani měl řešit to, že nejsme připraveni na transformaci. To je přece důležité. Například když naplánujete útlum těžby hnědého uhlí, tak na tom musíte deset let pracovat, aby vám to nevygenerovalo tisíce lidí, kteří přijdou o zaměstnání bez možnosti uplatnění.

Myslíte, že se na změny nechystáme?

Ne, je to obrovská příležitost ke změně, která navíc bude dotovaná z peněz Evropské unie. To je šance, ne často leží sto osmdesát miliard na chodníku. Podívejte se na debatu o elektroautech. Kolem toho jsou velké emoce, ale ten trh je sám o sobě velmi silný a prostě určí, jak to bude ve finále. Takže tady nějaká silná slova pana premiéra nemají význam. Automobilky přecházejí na elektromotor, to se prostě stane. Ale možná bude volná soutěž a ještě zasprintuje vodík, v dálkové dopravě určitě.

Co by měli dělat politici?

Naše povinnost, jako politiků, je reagovat a na tuto změnu se připravit. Třeba tím, že budeme budovat nabíjecí infrastrukturu. Nemáme strašit, že kvůli tomu přijde energetická krize, protože to je nesmysl, další lež Andreje Babiše. Ale pracujme třeba na přesunu nákladní dopravy, což pořád někdo slibuje, na železnice.

Měla by být jaderná energie označena jako čistý zdroj?

Já si myslím, že to je slovíčkaření. Faktické je, že zatím málo zemí je schopno v danou chvíli energetickou spotřebu řešit z obnovitelných zdrojů. Ani plyn, který se počítá jako přechodové období, není bezemisní zdroj, a třeba transformace teplárenského průmyslu na plyn je dočasná, není to cíl. Ale teplárny potom produkují elektrickou energii, takže my tím vlastně můžeme k dobudování obnovitelných zdrojů energie výrazně přispět.

A já si pořád myslím, a je to i v té naší strategii, že budoucnost je v malých modulárních reaktorech, to není žádná sci-fi, progres v té oblasti je fakt velmi rychlý. Věci, které nám přišly před dvěma roky jako nemožné, teď běžně používáme v provozu.

My chceme novelizovat zákon, aby obce nebo městské části mohly řešit vlastní teplárenství, aby skutečně došlo k liberalizaci solárních panelů na jednotlivých domech.

Z kterých médií, knih a jiných zdrojů čerpáte informace?

Je to asi nějaký mix. Spíše to funguje tak, že na věci, které mi připadají relevantní pro výkon mé práce nebo pro fungování Pirátské strany nebo pro politické otázky, které aktivně řešíme, tak na ty mě pak lidé upozorní a na důležité texty k tématům odkážou. A většinou, když mě to zajímá, tak si to přečtu nebo to pošlu na naše rezortní týmy. Třeba Olga Richterová má sto lidí v týmu na sociální témata, ti mi vyhodnotí, zda je to relevantní, jestli v tom máme třeba něco dělat. Aktivně sleduji zahraniční politiku, zejména evropskou.

A čtete třeba nějaký zahraniční tisk?

No spíše jako na ohlášku. Nebo když jsem si chtěl něco nastudovat k energetice či evropské politice, tak jsem si četl v zahraničních médiích. A potom spíše sleduju ta média, kde o nás dřív psali, tak si je potom zakliknu na sledování. Například Politico, teď jsem dělal docela velký rozhovor pro Der Spiegel, takže sleduju, kdy to vyjde, že si tam něco přečtu. Ale je to spíše tematické, nemám moc času, abych si ráno sedl a otevřel noviny.

A nebojíte se, že možná minete nějakou důležitou část veřejné debaty?

No tak Pirátská strana není monokratický orgán předsedy Bartoše, který nad vším bdí, ale máme rezortní poslance a ti sledují dění a jejich lidé pozorují ten cvrkot. Takže my jsme schopni pokrývat věci, které se týkají komunální politiky, a i té centrální. Nebojím se, že by mi něco uniklo, protože od toho máme ve straně spoustu schopných, aktivních lidí.

Opakovaně jsme viděli, jak si vrcholní představitelé vybírali špatné poradce. Pro vaše předchůdce z ODS to byl problém velký. Bohuslav Sobotka nedávno v ČT říkal, že když byl premiér, tak mu nejbližší okolí nedávalo přesné informace, občas netušil, co se venku děje. Myslíte i na to? Máte kolem sebe někoho, kdo by vám řekl: Ivane, ty ses zbláznil, tohle nejde.

Já si myslím, že tohle se děje panu prezidentovi. Že mu dají každé ráno monitoring tisku a co mu tam nenapíšou, to neví.

Mně teď jde o vás.

U nás funguje spolupráce. Já s lidmi, kteří mi předloží třeba nějaká data a ukáže se, že ta data nebyla správná a oni o tom věděli, tak potom s nimi dál nejednám. Někdy to je jenom na rychlý dotaz.

Mně však nešlo o to, když jde za vámi někdo jednat, zajímají mě primárně nejbližší spolupracovníci, jestli máte například nějakou pojistku, aby nezneužili situace.

Já nejsem ten typ, že bych měl k ruce detektor. Snažím se obklopovat lidmi, kteří jsou pracovití, u nichž je zcela transparentní jejich motivace, která nemusí být stejná jako motivace moje. Někoho baví politika, někdo má prostě ambici být vidět a rád chodí do televize, to je všechno legitimní, lidé mají různé tužby. A vy jako lídr, když chcete mít funkční tým, tak by v tom týmu měl být každý spokojený a mělo by mu to dávat smysl. Co by mu to dávat nemělo, to jsou osobní výhody, pašalíky a prachy. Já lidem důvěřuju, lidé jsou ve své podstatě dobří, ačkoli se to z projevů na sociálních sítích vůbec nezdá.

Klidně žít není apatie

Možná budete premiérem České republiky. Mají národy, společnosti nějaký charakter? Nebo je to mýtus? Má český národ, společnost charakter?

Pracovitost a touhu klidně žít. Ta touha klidně žít je někdy prezentovaná jako apatie, ale není to tak. Já si myslím, že co chybí a co by politik měl lidem dávat, je pocit hrdosti na jejich každodenní práci. To je největší problém polarizace společnosti, že lidem, ačkoli pracují, vychovávají děti, snaží se dosáhnout nějakého respektu, tak je jim upíráno být na něco hrdý. Proto se zdejší společnost občas jeví jako nesnášenlivá a odmítající. Proto jsme takoví fanoušci do sportu, protože to je něco, nad čím se spojíme a vlastně každý je tak trošku ten národní tým. Všichni chceme být součástí úspěchu a to je úkol pro politiky. Češi jsou pracovití, ale pořád mají nižší platy než třeba v Německu.

Klíčový moment našich dějin je rok 1938. Od něj se odvozuje řada událostí i interpretací. Věčná otázka: Měli jsme se tehdy bránit?

Měli jsme to zkusit, ale to tady můžu říct jako jednačtyřicetiletý Bartoš v České republice, v Evropské unii, v NATO… to se vám to hodnotí. My jsme prošli poměrně těžkým obdobím covidu a nepřál bych nikomu být při hlasování o nouzovém stavu, když víte, že před vámi sedí cynik v roli premiéra, kterému je úplně jedno, jak to dopadne, protože za měsíc jsou volby. Každý lidský život má strašně velkou cenu, a proto já nesnáším situaci, kdy rozhodujete, kudy pojede vlak, když na konci každé trati čeká neštěstí. To je strašně těžké. A proto musíte mít lidi, kteří dokážou situaci vyhodnocovat s vámi, i když potom to finální rozhodnutí uděláte vy.

A vyplývá podle vás z roku 1938 něco pro českou zkušenost a chování? Kdybych se měl zeptat konkrétně, Pavel Tigrid říkal, že to je součástí toho, že se vnímáme jako permanentní oběť. A máme jiné příklady, třeba rok 1968. Myslíte si, že to na nás nechalo tuto stopu?

Já jsem tohle četl. Ne, Němci taky nenesou permanentní vinu za období nacismu…

Ale vědí, že tu odpovědnost měli…

Dnešní generace už se od toho musí odpoutat. Německý národ je stále citlivý, aby jim někdo onu nálepku zase za něco nedal. Přitom to je minulost, která se současným Německem nemá dávno nic společného. I mě ve škole v dětství učili způsobem, který spíš navozoval pocit, že Německo stále nese svou vinu. To současné skutečně za nacismus vinu nenese.

Ono je ale naopak lepší, protože si tu zátěž uvědomuje. To je podle mě ta pointa.

Ano, ta dnešní generace mladých říká něco v duchu: Nesme si tu paměť, ale nenesme si tu vinu. A myslím si, že daleko zásadnější vliv na český národ měl komunismus, který tu nadlouho přerušil přirozený vývoj. Narušila se například kontinuita budování soukromého vlastnictví, lidem se vzaly domy i fabriky. Po roce 1989 jsme se všechno museli učit znovu.

Ale nezamlčujme, jaký faktický vliv na mentalitu české společnosti má osm let s ANO, tolik let s prezidentem Zemanem, každá politická reprezentace buď něco posiluje v tom národě, nebo v něm něco tlumí. Já jsem šel dělat politiku proto, že jsem cítil, jak se tlumí potenciál této země. Že Česká republika nikam nespěje. To bych rád změnil. Všichni se na něco těšíme. Já se těším na syna, na víkend strávený s manželkou, na ten faktický klid od toho všeho, co se teď děje. Ale já bych chtěl, abychom se taky někdy těšili, co s Českou republikou dokážeme.

Poslední otázka. Víme, že v politice jsou důležité i osobní vztahy. Jak se vám spolupracuje s Petrem Fialou a jak jste ho poznal?

Je to seriózní člověk. Těžko hodnotit profesora. Dostal ODS na lepší čísla. A ta strana je těžká, je tam hodně politických osobností, které jsou různorodé. Co jsem si s předsedou Fialou domluvil, tak vždy platilo. Je tam cítit akademické zázemí. Já dávám větší důraz na autentičnost než na noblesu, ale myslím si, že například oba respektujeme slušnost v komunikaci a uzavřené dohody.