Dokáže opozice společně vládnout?

Před klíčovými volbami na Slovensku v roce 1998, v nichž šlo o to, jestli se podaří odstavit autoritáře Vladimíra Mečiara, se vyprávěl následující vtip: „Existují dva způsoby, jak Mečiar přijde o moc: přirozený a nadpřirozený. V prvním případě sestoupí z nebe archanděl Gabriel a plamenným mečem ho konečně vyžene, ve druhém Mečiar po volbách odevzdá moc dobrovolně.“ Variace tohoto vtipu by šla letos použít také u nás. Jak známo, Miloš Zeman prohlásil, že nebude respektovat vůli občanů a udrží Andreje Babiše u moci, i kdyby neměl v parlamentu většinu. Slovensko roku 1998 je pro nás ovšem dobrý příklad nejen kvůli aktuálním obavám, zda po případném vítězství opozice dojde k řádnému předání moci. Nabízí inspiraci také pro variantu, že by k výměně vládnoucích stran nakonec došlo.

Vladimír Mečiar roky ničil slovenskou demokracii. Rozkrádal se státní majetek, zneužívaly tajné služby, byl unesen syn prezidenta, zavražděn klíčový svědek, manipulovalo se s justicí… Země se vzdalovala Západu a klesaly šance na vstup do Evropské unie a NATO. Opozice postupně pochopila, že se musí spojit, aby ho odstavila od moci. Nejdříve vznikla koalice pěti stran, Mečiar zareagoval rychle a změnil volební pravidla, která koalici téměř neumožňovala uspět. Opozice neváhala a Slovenskou demokratickou koalici (SDK) změnila na stranu, do níž vstoupili všichni, kteří za ni kandidovali.

Zároveň se před zmíněnými volbami rozběhla jednání o spolupráci mezi SDK a dalšími stranami, do kampaně se zapojila občanská společnost a probíhala celospolečenská debata, jakou cestou by se měla země vydat.

Mečiar sice v roce 1998 volby těsně vyhrál právě před SDK, ale demokratické strany s ním odmítly jakkoli spolupracovat. Vznikla tak vládní koalice složená z osmi stran, pokud počítáme i ty, jež byly uvnitř SDK. Zdálo se, že taková spolupráce nemůže fungovat a přežít, protože tu byly zastoupeny silně levicové i silně pravicové strany, členy vlády se stali i Maďaři (přitom v té době vrcholil slovenský nacionalismus). Už vznik vlády byl složitý, ale vše se pod vedením Mikuláše Dzurindy podařilo a koalice se udržela.

Proč? Vláda měla jasný úkol, vrátit zemi na demokratickou cestu (obnovit nezávislé instituce), otočit ji západním směrem (připravila úspěšný vstup do NATO a později EU) a neumožnit Mečiarův návrat. Vláda uspěla a vstoupila do dějin.

Případná česká koalice současné demokratické opozice by měla výhodu, že ji tvoří středové a pravicové strany, programově jsou tedy kompaktnější. Řadu témat vidí každý jinak, ale příkopy nejsou tak velké, jak se občas z kampaně zdá. Nicméně i když je Babiš coby hrozba pro demokracii jedním z hlavních témat voleb, není kopií Vladimíra Mečiara. Jako sjednocující pouto se tedy obava z něj nakonec nemusí ukázat dostatečně silná. I tak ale Česko čekají úkoly, které mohou působit jako tmel: přerušit prorůstání Agrofertu se státem, udržet či obnovit nezávislé instituce a zavést kompetentní vládnutí. Vznik vlády by tudíž závisel jen na ochotě aktérů. Jakákoli jiná konstelace by ale po nich chtěla mnohem větší oběti.

A na závěr zmiňme ještě jednu slovenskou zajímavost. Lidé tu a tam debatují o tom, zda bude Andrej Babiš chodit jako řadový politik do práce, pokud ANO skončí v opozici. Nevíme, ale Mečiar nechodil, urazil se na voliče, že mu nedali víc hlasů, a řekl, že je už nebude reprezentovat v parlamentu. „Nemohu vás zastupovat v situaci, v níž jste mi vzali všechno, prostě mi nabízíte funkci poslance, v níž nemohu nic dělat.“ Kdyby se Babiš rozhodl stejně, bylo by to asi poprvé a naposledy, kdy bychom ocenili, že se nějaký český politik vydal v Mečiarových stopách.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery

šéfredaktor