Musíš ji mít

Dovolená, plánovaná v klidu v křesle se Sándorem Máraiem a jeho romány. Jenomže telefonuje kamarád. Vichřice ve svahu shodila les, několik stromů mu spadlo kolem chaty, prý těsně u střechy. Cesta do jižních Čech až k řece Otavě, prudká stráň a fakt spoušť. Celý den práce s motorovými pilami, zaklíněné kmeny drží jeden druhý, a když pilou vezmeš větev, nevíš nikdy, zda to není právě ta, o kterou je soustava opřená. Balanc ve svahu, prořezávání místa, kde původně byla cesta, adrenalinové mikádo. V pauzách mezi řezáním zkušeně kouříme cigarety a odhadujeme, které větve jsou ty nosné a kam se další kmen pravděpodobně sehne.

Kamarád má benzinovku, nižší střední nebo střední, dobrou. Já maličkou elektriku. Elektrická motorová pila je výborná, když chceš jako postarší zahrádkář na podzim s láskou prořezávat větve jabloní, pak ok. Na tohle ne. Připadal jsem si pod spadanými velikány a pitoreskně zkroucenými větvemi se svou pilečkou jako gymnazista. V lese se v člověku probudí atavismy a začnou fungovat mozková centra daleko původnější než racionální neokortex. Jsi zpátky v Olduvajské rokli. Matně si vzpomeneš na novoguinejské domorodce, kteří nemají oblečeno nic, jen dlouhý kryt na penis, na zdivočelé hypotézy o tom, proč rockoví kytaristé mají nástroje pověšeny až hodně dole, s dlouhým hmatníkem, obrazy zdánlivě nemají s příběhem nic společného. S tlupou kamarádů jsi v divočině, představ si, co bys pokácel ty a co by pokáceli oni, jak by sis v lese připadal ty a jak by si…