Na trase Česko–Nizozemsko

Nizozemsko je nepochybně v mnoha směrech inspirativní země, na první pohled působí uspořádaně, krajina i domy jsou upravené, a kdo ho navštívil v poslední době, těžko se mohl zbavit dojmu, že se ocitl v inkubátoru modernity. Za věžemi starých měst se točí pole větrníků, silnice brázdí skoro tolik elektromobilů Tesla, jako je k vidění v jejich kalifornském rodišti, v podstatě na každém rohu jsou na ně nabíječky. Lidé, samozřejmě k tomu přispívá i plochý ráz krajiny, brázdí zemi na kolech po promyšlených cyklostezkách.

Když se člověk z Nizozemska vrací po dovolené zpět domů, nemůže si nevšimnout kontrastu. Zdejší města jsou nepochybně výrazně zvelebena oproti stavu před rokem 1989, lidé o sebe více pečují, dokonce se na silnici začínají pomalu objevovat i první elektromobily, ale rozdíl oproti stavu za naší západní hranicí je prostě pořád tak nepřehlédnutelný, že člověk snadno propadne jisté netrpělivosti, proč proměna neprobíhá rychleji. A nejde jen o vizuální stránku věci.

Část odpovědi může ležet ve zdejší ochotě dodržovat pravidla, na kterých se společnost domluví; jedním z těch nejjednodušších testů je respektování silničních předpisů od správné rychlosti až třeba k – zákazu vjezdu. Autor těchto řádek má shodou okolností dům v malé ulici na českém venkově, přes niž si celé letošní léto kvůli déletrvající objížďce zkracuje řada řidičů cestu do sousední obce. Oficiální trasa je značená o kousek dál a naší ulicí to de facto nejde, nebo spíš nemělo by to jít, protože na jejích koncích je z obou stran umístěna značka zákaz vjezdu. Místní řidiči i návštěvníci nedalekého hotelu ale už vědí, že zakázanou cestou je to o tři minuty kratší, a každý den se jich najde zhruba stovka, která pravidla poruší.

Krátce po návratu z Nizozemska se u mě stavoval štáb jedné amsterdamské televize kvůli natáčení reportáže o ruském vlivu ve střední Evropě. Dva muže a jednu ženu jsem z okna zahlédl už kus od domu, jak se blíží po cestě ověšení kamerami a další technikou, kterou sotva vlekli. Když jsem se udiveně ptal, proč coby moji hosté nezajeli až před dům, jeden z nich suše odvětil, že je přece o sto metrů dál zákaz vjezdu.

Zastavit auto před zákazem je první krok k tomu, aby tu řada věcí mohla fungovat lépe. Můžeme nadávat na politiky v horních patrech moci, že oni to často nedělají a porušují zákony, kde mohou, nikdo nám ale nebrání nastavit správný kurz už na té úplně nejnižší hladině každodenního občanského života. Čím více lidí to bude praktikovat, tím větší šance je, že takhle země skočí dopředu rychleji a smázne tak stále ještě viditelný civilizační rozdíl na trase Česko–Nizozemsko.

Vážení čtenáři a čtenářky, dobré čtení

Ondřej Kundra

zástupce šéfredaktora