Berlínská zeď

Text je součástí výběru top článků roku 2021. Při této příležitosti ho odemykáme. Pokud vás zaujal a chcete podpořit nezávislou novinařinu, budeme rádi, když se stanete naším předplatitelem.

Hodinu a pět minut po půlnoci u Braniborské brány zhasla pouliční světla. Východoněmečtí pohraničníci, policisté a vojáci se přiblížili k pomyslné čáře, která Berlín – tak jako celé Německo – na konci druhé světové války rozdělila na komunistický a demokratický sektor. A začali na té hranici trhat asfalt, zapouštět do země betonové sloupy a roztahovat mezi nimi ostnatý drát. Rozhodnutí o stavební akci, která se v těch minutách rozběhla po obvodu celého západního sektoru města, padlo o pouhý den dříve. Zasvěceno do něj bylo jen několik desítek elitních východoněmeckých politiků a pracovníků bezpečnostních složek.

V západní části Berlína ještě skoro hodinu nikdo netuší, že se právě začaly tvořit dějiny. Policie řeší běžné trable podnapilé nedělní noci, zasahuje u hospodských rvaček a podobně. Až v 1.54 se v policejní centrále začínají sbíhat první znepokojivé zprávy. Přichází hlášení, že vlak městské hromadné dopravy jedoucí z východního sektoru byl u hraniční linie zastaven, cestující museli vystoupit a dostali zpět peníze za jízdné. V příštích minutách se opakují podobné informace i z dalších stanic, kde S-Bahn doposud bez přerušení přejížděla mezi oběma částmi Berlína. Když po půlhodině následuje informace o vojenských náklaďácích a obrněných vozech rozmístěných na mnoha místech demarkační linie, tak vrchního komisaře Hermanna Becka, jenž má právě službu, přepadá panika. „Začíná snad právě útok sovětského bloku na Západní Berlín? Má odemknout trezor a otevřít zaplombovanou obálku, v níž je popsán utajený nouzový plán obrany města, a vyvolat tak poplach ve všech západních metropolích?“ popisují jeho dilema historikové Thomas Flemming a Hagen Koch v knize Die Berliner Mauer. Geschichte eines politischen Bauwerks (Berlínská zeď. Dějiny politické stavby).

Čtvrt hodiny spolu s kolegou promýšlejí vhodnou reakci. Přicházející zprávy z terénu zůstávají u „shlukování jednotek“ a „stavby zátarasů“, nezmiňují postup směrem na západoberlínské území. Komisaři jsou proto zdrženliví a vydávají poplach nižšího stupně. Telefon následně budí ze spánku všech 13 tisíc západoberlínských policistů, kteří jsou povoláni k demarkační linii a všude po celé její délce pozorují ty samé scény: jednotky z východní části města ani o centimetr nepřekračují hranici svého sektoru, ale sbíječkami na ní ničí asfalt a staví bariéry. Třináctého srpna před 60 lety tak započala stavba, která až do podzimu 1989 symbolizovala poválečné rozdělení Evropy na západní a sovětský blok.

Exodus z NDR

Berlín byl už před stavbou zdi mikrokosmem studené války. Jeho východní čtvrti, například Pankow, Friedrichshain nebo Mitte, hlídala Sovětská armáda, v západních čtvrtích jako Charlottenburg-Wilmersdorf, Reinickendorf nebo Kreuzberg měla poslední slovo rada amerických, britských a francouzských spojenců. Mezi oběma sektory ale – studené válce mezi velmocemi navzdory – volně přejížděla zmíněná městská hromadná doprava, otevřených bylo 81 hraničních přechodů a 50–60 tisíc východních Berlíňanů dennodenně pendlovalo do zaměstnání v západních sektorech. A to přesto, že východní Německo v roce 1952 postavilo hraniční ploty z ostnatého drátu podél celé své západní hranice a pokus o „útěk z republiky“ trestalo vězením.

Berlín však zůstal otevřenou branou – a každým rokem tudy skutečně prchaly dvě až tři stovky tisíc východních Němců, polovina z nich mladší 25 let. Někteří utíkali za příbuznými. Další kvůli nesvobodě, ideologickému nátlaku a rostoucímu útlaku křesťanů. Jiní kvůli vyvlastnění rodinných podniků a nemovitostí a viditelnému zaostávání životní úrovně na východě, který nemohl těžit z americké pomoci v rámci Marshallova plánu, a naopak musel Sovětskému svazu platit válečné reparace. Jejich součástí byl i převoz strojů z továren u Labe a Sprévy až někam k Volze a Amuru.

Hromadný úprk obyvatel představoval existenční hrozbu východoněmeckého režimu. Jeho vůdce Walter Ulbricht léta tlačil na svého sovětského patrona Nikitu Chruščova, aby berlínskou hranici zavřel. Sovětský lídr měl ještě dalekosáhlejší cíle, a proto dal v roce 1958 západním spojencům ultimátum: buď se během půl roku dohodnou s jeho zemí na mírové dohodě, která z Berlína učiní „svobodné město“ bez zahraničních vojsk, nebo Sovětský svaz předá NDR kontrolu nad dálnicemi a řekami zajišťujícími spojení mezi Západním Berlínem a západním Německem. Spojené státy tlaku neustoupily, protože by sovětská představa mírové smlouvy ponechala Západní Berlín bez vojenské obrany uprostřed komunistického moře. Prezident John F. Kennedy po jednání obou státníků ve Vídni v červnu 1961 naopak vyslal do Evropy šest nových amerických divizí a masivně zvýšil výdaje na obranu. Nezkušený americký prezident však ve vypjatém hovoru s Chruščovem vyvolal dojem, že by utěsnění hranice do Západního Berlína nepovažoval za důvod k válečnému konfliktu.

Chruščov viděl, že jeho ultimátum neuspěje, a protože útěky východních Němců přes Berlín dosáhly v roce 1961 čísla 30 tisíc lidí měsíčně, rozhodl se vyhovět Ulbrichtovu naléhání: postavit kolem západní části města zeď. Připravit v utajení celou stavbu dostal na starost devětačtyřicetiletý funkcionář východoněmeckého komunistického politbyra, jenž na Západě tehdy ještě nebyl příliš známý: Erich Honecker. Zvládl svůj úkol úspěšně a v noci 13. srpna vyrazil osobně k hranici, aby si o plnění svých rozkazů udělal obrázek zblízka.

Západ nic nedělá

Nejvyšší představitel USA v Berlíně Allan Lightner dostal zprávu o stavbě zátarasů 13. srpna ve 2.30. Příliš ho to nerozrušilo a po předání informace podřízeným ulehl zpět do postele. K závěru, že výhledově dojde k uzavření vnitroberlínské hranice, dospěly americké tajné služby už v červenci 1961. Po Lightnerově upozornění se na americké misi v Berlíně rozběhla aktivita a jeden z pracovníků po třetí hodině v noci na Postupimském náměstí ukazuje svou legitimaci východoněmeckým pohraničníkům. Ti ke straně srolují ostnatý drát a v souladu s pravidly poválečné správy Berlína ho pouští na východní stranu. Americký pozorovatel tam vidí horečné stavební práce a všímá si, že nasazen není žádný sovětský tank. Sovětská armáda hlídkuje kolem Berlína, ve městě však nechce být v tu noc vidět. Až v devět hodin ráno berlínského času míří přes Atlantik telegram od CIA požadující okamžité informování prezidenta Johna F. Kennedyho, jenž právě pobývá na jachtě ve státě Massachusetts. Krátce ho rozčílí, že ho před eskalací nikdo nevaroval, pak ale s ministrem zahraničí sladí tiskové prohlášení. „Uzavření východního Berlína je pro celý svět viditelnou porážkou komunistického systému,“ stojí v něm – chybí však jakékoli odvetné kroky, sankce, požadavky, ultimáta. Kennedy se následně vrací na jachtu, ministr zahraničí Dean Rusk jde na baseball – a v Západním Berlíně vládne rozčarování. „Západ nic nedělá,“ konstatuje palcový titulek na první straně nejčtenějšího deníku Bild.

A opravdu, když primátor Západního Berlína Willy Brandt navštíví centrálu CIA v berlínské čtvrti Dahlem a ptá se na další postup, slyší mlčení. Američany se mu posléze daří přemluvit alespoň k vyslání ozbrojených hlídek na hranici sektorů, které mělo obyvatele Západního Berlína uklidnit. Vrcholně rozzlobený Brandt následně napsal nediplomatický telegram přímo prezidentovi Kennedymu. „Nečinnost a čirá defenziva by mohly vyvolat krizi důvěry obyvatel v západní mocnosti. Nečinnost a čirá defenziva by mohly vést k přehnanému sebevědomí východoněmeckého režimu,“ uvedl v něm. Šestnáctého srpna před západoberlínskou radnicí demonstrovalo 300 tisíc obyvatel Západního Berlína za ostřejší reakci na východoněmecké počínání.

Kennedy ve skutečnosti cítil úlevu. „Chruščov by přece nesouhlasil se stavbou zdi, pokud by chtěl Západní Berlín dobýt. Jestli hodlá obsadit celé město, tak nepotřebuje zeď. Není to příjemné řešení, ale zeď je ksakru lepší než válka,“ řekl blízkým spolupracovníkům. „Nebudeme dělat nic, protože krom války není alternativa.“ Vyrůstající bariéra totiž nerušila tři základní požadavky Američanů: alianční síly v západních sektorech zůstaly, otevřené bylo pořád letecké, říční a dálniční spojení mezi západním Německem a Západním Berlínem, obyvatelé Západního Berlína si nadále svobodně ve volbách mohli volit své vedení.

Kennedy do vystrašeného města alespoň po tranzitní dálnici ze západního Německa poslal 1500 amerických vojáků. A 19. srpna přistál na západoberlínském letišti Tempelhof viceprezident Lyndon Johnson v doprovodu generála Luciuse Claye, jenž v letech 1948–1949, kdy Sovětský svaz zablokoval přístupové cesty k Západnímu Berlínu, zajišťoval letecký most, kterým spojenci do obleženého města v neuvěřitelném organizačním a technickém výkonu dováželi po 323 dní uhlí, potraviny, léky, naftu pro 2,2 milionu obyvatel. Johnsonův a Clayův přílet byl vzkazem, že svoboda Západního Berlína je pro Američany nedotknutelná. Ale zátarasy u linie s východním Berlínem zůstaly stát a žádná mocnost na jejich odstranění netlačila. Otevřených zůstalo dvanáct přechodů se zvláštním režimem, jejichž počet se pak dál redukoval na sedm. Hromadnou dopravou šlo nyní mezi východním a západním sektorem jezdit jen přes stanici Friedrichstrasse.

Brutální a bez sankcí

Provizorní bariéru z ostnatého drátu, přes kterou v prvním měsíci dokázalo utéct přes 600 lidí, začala po obvodu města už 17. srpna nahrazovat zeď z tvárnic. Na střežené linii začali umírat lidé. Jako první Ida Siekmann.

Devětapadesátiletá zdravotní sestra žila v Bernauer Strasse, kudy vedla hranice – domy stály ve východním sektoru, ale chodník a ulice před čelními vchodovými dveřmi už patřily na západ. Obyvatelé směli po 13. srpnu do svých bytů vstupovat jen přes dvory zadním vchodem, ale ti z přízemních bytů ještě mohli – a také to často dělali – vyskočit ze svých oken celkem snadno na svobodu. Stavební čety ovšem začaly velmi brzy západně orientované dveře a okna v nižších patrech zazdívat. Ida Siekmann se rozhodla vyskočit ze svého okna ve třetím patře. Odrazila se však dříve, než stihli hasiči správně roztáhnout a nastavit plachtu, do níž utečence chytali, dopadla na chodník a 22. srpna při převozu do nemocnice zemřela. Zbylí obyvatelé východní strany Bernauer Strasse byli v září přestěhováni a budovy postupně zbourány.

Až do roku 1989 u zdi zemřelo 140 lidí. Většina kulkou pohraničníků, mnozí vykrváceli kousek před západoberlínským územím před zraky tamní ostrahy, jež jim kvůli nedotknutelnosti hranice nesměla pomoct. Poslední obětí byl Winfried Freudenberg, se kterým se v březnu 1989 zřítil balon, v němž se pokusil zeď přeletět. Více než pěti tisícům lidí se v letech 1961–1989 v Berlíně úprk podařil, především však v prvních dvou letech – pak se hraniční bariéry přeměnily v téměř nepropustnou a stále zdokonalovanou zónu složenou ze tří- až čtyřmetrové čelní zdi, kontrolního pásma, strážních věží, poplašných systémů, ostnatého drátu a vnitřní zdi.

Zeď se zároveň velmi rychle stala realitou, které se obyvatelé obou částí Berlína na 28 let přizpůsobili. Rozšířilo se poznání, že NDR v dohledné době nezkolabuje. Alianční mocnosti ani Spolková republika nezavedly žádné sankce a po krátkém poklesu naopak začal růst vzájemný obchod mezi oběma německými státy. Primátor Willy Brandt i západoněmecká diplomacie si dali za cíl alespoň ulehčit dopady rozdělení na běžné lidi. Jako první vyjednali dohodu, která na Vánoce 1963 umožnila obyvatelům Západního Berlína navštívit své příbuzné a přátele: možnost tehdy využilo 700 tisíc ze 2,2 milionu obyvatel svobodné části města. O rok později povolilo východní Německo důchodcům jednu cestu do Západního Berlína ročně. A o další rok později začalo západní Německo v utajení vykupovat východoněmecké politické vězně. Cena za jednoho se v polovině šedesátých let pohybovala kolem 40 tisíc západních marek do východoněmecké státní kasy.

Tvůrce projektu Erich Honecker v roce 1971 nahradil Waltera Ulbrichta v čele východoněmeckého „státu dělníků a rolníků“ – a za další dvě dekády prchne na chilskou ambasádu v Moskvě ve strachu před trestem za podíl na zabíjení lidí utíkajících přes „jeho“ zeď. Po rozpadu Sovětského svazu je vydán k soudu v Berlíně, řízení je však kvůli jeho pokročilé rakovině jater zastaveno a nemocný Honecker smí vycestovat do Chile, kde doma u své dcery umírá.