Říct, že technologie otevírají celou řadu otázek, jistě není objevné. Často je to ale tak, že čím pokročilejší technologie, tím palčivější otázky. Přičemž není náhoda, že dilemata spojená s biotechnologiemi nebo umělou inteligencí se čím dál víc promítají také do literatury. Kazuo Ishiguro v románu Klara and the Sun (Klara a slunce) nebo Ian McEwan ve Strojích jako já se dotýkají vztahu člověka k umělým bytostem – a částečně docházejí k závěru, že problematičtí nejsou androidi, ale lidé. Umělí humanoidi jsou však jen tváří širších procesů digitalizace, virtualizace a klonování skutečnosti. A právě o těchto procesech píše francouzský sociální antropolog Gérard Dubey v knize Sociální pouto v éře virtuality.
Titul však může být lehce matoucí. Autor nepojednává v první řadě o sociálních sítích, nezkoumá primárně proměnu mezilidských vztahů v on-line prostoru. Jeho kniha vyšla v originále už v roce 2001, tedy tři roky před spuštěním Facebooku a devět let před Instagramem. Je to výhoda i nevýhoda současně. Omezující je nejen to, že na přelomu tisíciletí se virtuální krajina teprve vrásnila, ale hlavně to, že sociálněvědní výzkum v této oblasti ještě nenabízel dost relevantních dat. Výhodou naopak může být, že problematika se jevila čerstvá a ještě se nerozpadla do desítek dílčích témat.
Dubey, který se pohybuje na pomezí sociologie, antropologie a filozofie, vykresluje spíše základní obrysy virtuality, než že by je pečlivě vybarvoval. V centru jeho…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu