Prarodičem v Helsinkách

Se ženou máme čtyři dospělé děti a dva téměř dvouleté vnuky. Zatímco společnou produkci dětí jsme již definitivně ukončili, výroba vnoučat je zjevně mimo naši kontrolu a my jen pobaveně čekáme, kam až to nakonec dotáhneme. Ale už ti dva malí kluci jsou dobrý začátek, který si nadmíru užíváme. S každým trochu jinak, protože jeden bydlí u nás v Praze přes ulici, zatímco druhý momentálně pobývá na druhém konci Evropy v Helsinkách, kde naše irsko-americká snacha studuje. S prvním jsme tak v téměř každodenním kontaktu a doslova nám roste před očima, druhého pak vídáme nárazově jednou za pár měsíců.

Vzhledem k tomu, že jsem ve Finsku dlouhodobě pobýval a dodnes tam mám vědecké spolupracovníky, je pro mě poměrně jednoduché spojit pracovní cestu s víkendem u rodiny. Finové navíc nikdy během covidu nezakázali rodinné návštěvy, takže takové spojení dobře fungovalo i v době nejtvrdšího lockdownu, kdy bych s pouhou vědeckou spoluprací jako důvodem cestovat nepochodil. Poslední návštěva, ze které jsem se před pár dny vrátil, už byla pozitivně poznamenána ustupující pandemií. Cestování bylo o poznání jednodušší než před pár měsíci a v Helsinkách byla po dlouhé době konečně znovuotevřena univerzita. Stejně jako v Praze už také fungovaly všechny obchody a restaurace, i když ty druhé se zavíračkou už v šest večer, což si lze alternativně vykládat buď jako boj proti covidu, nebo proti finskému alkoholismu. I tak jsme si s vnukem volný čas a zejména slunečný půlden ve dvou, kdy si jeho…