Nepíšu pro všechny 

V obou dosavadních dílech ohledává komplikované rodinné vztahy. Drsně, bez sentimentu, bez květnatého líčení a obrazotvorného popisu čehokoli, co se odehrává mimo hlavy vypravěček. Právě proud jejich vnitřní řeči čtenářům postupně odhaluje zlomky traumat, která prožívají. V debutových Lapačích prachu (2017) to jsou konflikty sester, jež mají rozdílný postoj k životu a názor na mateřství. V loňské Smrtholce, která jí nedávno přinesla Cenu Evropské unie za literaturu a nominaci na Magnesii Literu, pak posedlost sebevraždami, úmrtí mladší sestry nebo neočekávaný odchod matky.

A přestože by řada věcí mohla naznačovat spojitost s životem jejich autorky Lucie Faulerové, dvaatřicetiletá spisovatelka autobiografičnost odmítá. Stejně striktně – a možná s podobným chladem, jaký vyzařuje z jejích knih – nechce mluvit o takzvané ženské literatuře nebo hledat ve svých dílech feminismus. Nezamlouvá se jí ani potřeba recenzentů ji někam zařadit. A pravda je, že se svým pojetím současné tvorbě vymyká.

Na téma vlastních zážitků jen připouští, že důvěrně zná to, co hrdinky jejích románů prožívají: zármutek, truchlení po smrti blízké osoby nebo sebeklam. Při psaní k ní prý nepřicházejí konkrétní témata, ale svérázné postavy, jejichž prostřednictvím si zkouší žít život, který se od její každodennosti liší snad ve všem. Protagonistky…