Máme věřit tajným službám?

Kauza Vrbětice má tak zásadní význam, že je logické klást otázky: Co vlastně o případu výbuchu muničního skladu v režii ruských agentů skutečně víme? Máme důvěřovat tajným službám? Proč nepočkáme na verdikt soudu? Není to celé nějaká manipulace?

Opatrnost je vždy namístě. Tajným službám se říká tajné, protože část jejich operativy nikdy nepronikne na veřejnost. Případně se tak stane až po desítkách let. Agenti také mají různé strategie, jak docílit svého. Je tu ale jistá hranice. Tajné služby nesmí lhát své vládě. Když stát přijme na základě nepravdivých či špatných informací rozhodnutí, může to mít fatální důsledky. Máme i řadu příkladů ze světa.

Bývalý velvyslanec ve Francii Petr Drulák tak například varoval před jakýmikoli aktivitami vůči Rusku a opřel to o argument, že v případě americké invaze do Iráku tamní tajné služby selhaly. „Že v Iráku lhali všichni, se celkem ví, ale určité chování těch služeb pokračuje do současnosti. Musíme vědět, že jsme součástí zpravodajské války,“ řekl Echu 24.

V České televizi pak na námitku, že česká politická reprezentace tajným službám věří a důkazy považuje za přesvědčivé, uvedl: „Podívejte, když šli Američané v roce 2004 do Iráku, tak na té americké domácí politické scéně byla velmi podobná situace. Těch, kteří prostě upozorňovali na to, že to je nesmysl, bylo velmi málo. A za pár let se ukázalo, že to byla naprosto zásadní chyba.“

Je to kreativní argumentace. Českým tajným službám se nemá věřit, protože ty americké… A jeho názoru se má věřit, protože ti, kdo byli v Americe v menšině, měli pravdu. Znamená to tedy, že pokud někdo někde selhal, nemá se už nikdy nikomu věřit? Pokud ano, platí i to, že když si Sověti a pak Rusové byli schopni koupit řadu západních diplomatů, nemáme věřit ani Drulákovi? Je zjevné, že tímhle způsobem se ve světě orientovat nedá.

Důvěra je pochopitelně široký termín. Musí se skládat z kombinace více faktorů, ať už jde o zkušenost z minulosti či o skutečné důkazy. Nemáme jediný příklad, kdy české tajné služby manipulovaly českou vládou. Navíc v kauze Vrbětice vystupuje hned několik tajných služeb, policie a vše dozoruje státní zástupce. Důkazy probírala vláda, část z nich viděli opoziční poslanci v kontrolních výborech sněmovny, slyšeli je naši spojenci v NATO a EU. Je tu i částečná veřejná kontrola a další informace nezávisle na službách přinesl Bellingcat ve spolupráci s Respektem.

V takové chvíli – a to Petr Drulák jistě ví – vlády jednají. Nikdy se nečeká na verdikt soudu, protože potřeba zajistit bezpečnost státu neumožňuje čekat deset let na výsledek procesu. Nefunguje to nikde na světě. Navíc česká reakce je sice sympatická, ale velmi jemná – došlo k vyhoštění ruských agentů a následně i diplomatů.

Coby další argument nedůvěryhodnosti BIS se používá loňská akce „ricin“. Připomeňme si, co se tehdy podle oficiálních informací stalo. Česká strana dostala zprávu z nitra ruské ambasády, že do země přicestoval muž, který může být hrozbou pro politiky, kteří v té době otevřeně vystupovali proti Moskvě. Policie jim poskytla ochranu, ale během pouhých pár dní BIS zjistila, že šlo o provokaci. Dva zaměstnanci ruské ambasády byli za to vypovězeni ze země. Kde je ona blamáž?

Tajné služby už tehdy věděly, že vrazi ze Salisbury se opakovaně pohybovali po České republice (neměly to ale ještě propojené s kauzou Vrbětice). Představa, že by BIS s vědomím takové informace nechala hrozbu pro politiky být, je absurdní. I tehdy odvedla dobrou práci.

Kauze Vrbětice se detailně věnujeme uvnitř čísla.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery

šéfredaktor