Z perspektivy dvouletého dítěte se každodenní, zhruba desetiminutová procházka na nejbližší tržiště rázem mění ve vzrušující dobrodružství. Bývala jsem z toho vždycky mírně rozmrzelá, jít s prtětem na nákup a zastavovat se s ním u každého kamínku, klacíčku, odhozenému kusu odpadku nebo jiného pozdvižení bylo tak trochu za trest. Ale potom jsem si uvědomila, jak jsme my dospělí otupělí a zbytečně netrpěliví. Teprve když se z deseti minut stane hodinová pouť (v těchto povelikonočních časech by se chtělo říci křížová cesta), začne člověk naplno vnímat život kolem sebe. Nekonečné cesty na nákup v doprovodu malých dětí někdy zažila většina z nás, tady v Africe jsou však o to zajímavější (a nekonečnější!), že veškerý život probíhá venku, na ulici. Je to asi, jako kdybyste cestou do nejbližšího Lidlu prošli tuctem domácností, pěti restauračními kuchyněmi, dvěma ateliéry a řemeslnými dílnami a třemi kancelářemi.
Stejně neodolatelný jako nebezpečný podnět představují pro ani ne metr vysokého caparta všechna stanoviště s africkým street foodem. Vše se samozřejmě připravuje na otevřeném ohni přímo na zemi (zapomeňte na pohodovou grilovačku vestoje). V obrovských hliníkových kotlích bublají nejrůznější omáčky, v mělčích hrncích se v oleji smaží jedna z nejrozšířenějších místních příloh – plantainové banány – nebo třeba palec vysoké tuňákové steaky.
Kromě kuchařů může malé dítě z očí do očí pohlédnout i zástupcům dalších profesí. V naší malé čtvrti jsou například dva pradlenové.…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
