Osm rande a jeden falafel

Ráda se večer dívám lidem do oken,“ konstatuji během procházky s klukem, říkejme mu Petr, s nímž se znám přes on-line seznamku. Viděli jsme se poprvé. Podruhé jsem ho zahlédla z tramvaje. Je to sympatickej kluk. Asi tříhodinová procházka nám utekla jako voda. Krátce po téhle mé větě, která ho viditelně trochu vyděsila, se mě zeptal, jestli s ním půjdu k němu. To jsem jemně odmítla a vydala se dál po svých, jak jsem měla v plánu. Šla bych, ale třeba až za pár setkání. A on už to na další neviděl. A já vlastně taky ne.

Je mi něco přes třicet. Většina mých přátel je zadaných a mnozí mají děti. V pětadvaceti jsem si myslela, že to budu mít stejně. S tehdejším dlouholetým partnerem jsme je plánovali, ale prostě to nevyšlo. Člověku je občas smutno, občas si užívá, že se nemusí na nikoho vázat, občas randí. Někdy dýl, někdy krátce. Velké zahoření jsem naposledy zažila na konci léta. Ale naše cesty vedly jiným směrem.

Před pandemií jsem žila hodně společensky. Na většině akcí jsem se ale po pravdě často ani s nikým neseznámila. K on-line seznamce jsem se uchýlila i s představou toho, že tam teď bude víc lidí. Nevím, jestli to platí. Ale zažila jsem nejvíc rande za sebou v životě. Sedm procházek s rouškami i bez nich, se zastávkami v okýnkách, za svitu dopoledního slunce, měsíce, v bahně i mrazu. Žádné kino, divadlo, bar, koncert, mizivá možnost vidět daného člověka při komunikaci s jinými lidmi. Nového partnera jsem zatím nepotkala, ale pořídila jsem si místo městských polobotek nové tenisky. Taky termosku, obnosila teplé ponožky a mám celkem dobrou randící kondici.

První schůzka mi nedala spát. Od pohledu se mi jevil jako princ na bílém koni. A to jsem už od zpráv tušila, že to nebude klapat. Navíc na prince už jsem trochu stará. Teď už ani před schůzkami nebývám moc nervózní a rozhodně se snažím potlačit všechny vnitřní pohnutky působit co nejlíp.

Jeden kluk byl třeba takovej slušňák, až jsem z toho začala mluvit víc sprostě. A on mě bral. Měli jsme se spolu fajn. Jenže já to tak necítila a utekla z toho. Jinej byl zase podivín, tak o třicet kil širší než na fotkách, místo květovaný košile a sportovního úboru měl na sobě roztrhaný kapsáče a lákal mě do ztemnělého lesíka, otočila jsem se na podpatku. Další byl sympaťák, se kterým jsme se pěkně zhulákali svařákem. K tomu jsem domů šla a ne jednou. Následujícího chlapa mi dohodili kamarádi. S tím jsme zase do noci vedli intelektuální debaty. Každý setkání byl zážitek. A skoro každýho z těch mužů bych ráda znovu viděla. Jako kamaráda. Po dvou měsících jsem jednoho potkala, měl očividně rande. Urputně dělal, že mě nevidí. Já mu to neztěžovala. Ale psal mi, že mě chce vidět v létě, že teď nemá čas.

No a Petr byl zatím poslední. Ve zprávách jsme si rozuměli a zase jsme si nepsali moc. Není nad osobní setkání. Plánovali jsme bruslení, výlet. Nakonec jsme vyrazili do města. Chtěl se sejít na stejném místě, jako jeden kluk před měsícem, to bylo trochu divný, tak jsem sraz posunula o sto metrů dál. Petr přišel trochu pozdě, já se cpala falafelem v placce a všude jsem měla dresink. Chtěl mě obejmout, to nešlo a taky ho mrzelo, že mi nestihl koupit kytku. Ještěže, říkala jsem si. Šli jsme a šli a mluvili a mluvili. Dokázala jsem si představit, že bychom spolu mohli v pohodě žít, ačkoli jsme úplně odjinud. Cítila jsem se s ním dobře a zároveň věděla, že tomu chybí jiskra. Ani jeden jsme se sobě už neozvali. Docela by mě zajímalo, jestli si pak pořídil do oken závěsy, které prý dosud neřešil.

Další schůzka mě čeká někdy v příštích dnech. Dohazuje nás jedna společná kamarádka. Ozve se, ozvu se já? Jak zareaguje na mou oblíbenou větu s okny? Ztuhne, když budu mluvit sprostě? Půjdu k němu domů? Dáme si víno? Bude to v pohodě? Možná si pak zase aktivuju účty na seznamkách. Na prince už nevěřím. Na dobrý rande ale ještě jo.