Neznámý Petr Kellner

Ihned po smrti Petra Kellnera v troskách zříceného vrtulníku minulý víkend se rozběhl kolotoč úvah a svědectví, kým vlastně „nejbohatší Čech“ byl, jaký měl vliv, co po něm ve veřejné sféře zůstalo a jak bude jeho podnikatelské impérium působit dál. Asi nejpřesněji ozřejmil smysl těchto debat o mrtvém majiteli PPF Richard Benýšek, místopředseda olomoucké ODS a zároveň muž, kterého si Kellner 25 let najímal na nepříjemné práce typu vymáhání dluhů. „Po prvotním šoku, že odešel někdo, koho si vážíte a kdo vás silně ovlivnil, přišel pocit, že se tím vytváří velké mocenské vakuum,“ odpověděl Benýšek na otázku Hospodářských novin, jaké byly jeho myšlenky bezprostředně po zprávě o tragédii, a dodal: „Petr Kellner byl v řadě věcí, které se v této zemi dějí, nebo naopak nenastaly, jazýčkem na vahách. Ten volný prostor bude chtít někdo obsadit. Ale PPF to vnímá a myslím si, že se postará o to, aby k tomu nemohlo dojít.“ Benýškova slova jsou jasná: kvůli budoucnosti je třeba se vyznat v tom, jak se Kellnerův „jazýček“ zrodil a jak fungoval.

Ze správce je majitel

„Byl něco jako Karel Gott, vyčnívající v českém (show)byznysu,“ napsal minulý týden ve vzpomínce na Kellnera Ivo Lukačovič, majitel společnosti Seznam.cz. Shrnul tak dojem řady podnikavých lidí, pro něž je Kellner ukázkou, kam až se jde z Česka dopracovat.

Příměr sedí – Gott vyrostl ke hvězdné pěvecké pozici z učně a elektromontéra v ČKD, inženýr ekonomie Kellner začal po roce 1989 svoji cestu k miliardám dovozem kopírek. Pro proměnu z překupníka v něco víc byla důležitá schůzka v teplickém hotelu Prince de Ligne v roce 1991. Hotel tu na náměstí stále stojí, nedávno proslul kvůli ilegální papalášské party uprostřed covidového lockdownu. Kellnerovi bylo 27 let a jel do Teplic za ředitelem místních skláren Štěpánem Popovičem. Brzy měla začít kuponová privatizace a Kellner jako jeden z mála pochopil, o jakou příležitost jde. Z Teplic pocházel jeho tehdejší společník Milan Vinkler a na sklárny, kde pracoval, padla volba při hledání startovního kapitálu.

„V té době málokdo věděl, co je investiční fond, a Kellner to už měl v hlavě dokonale srovnané,“ vzpomínal na schůzku dnes již zesnulý Popovič před 17 lety v Respektu. Kuponová privatizace – manévr umožňující občanům dostat za symbolických tisíc korun příděl kuponů, směnitelných zdarma za akcie tisíců odstátňovaných podniků – znamenala největší přesuny majetku v historii od poválečného znárodňování. Jen směrem od státu k občanům. V čem se odlišoval Kellner, že tuto šanci pochopil dřív než ostatní, se už lze jen dohadovat. Vinkler, který později skončil kvůli finančním machinacím ve vězení a s Kellnerem se rozešel ve zlém, náskok vysvětloval pod rukou získaným návrhem tehdy chystaného privatizačního zákona od lidí na ministerstvu financí. Stejně tak ale mohlo jít o pověstnou prozíravost a odvahu, tedy vlastnosti, kterými Kellner na své životní cestě imponoval mnoha svým souputníkům.

Výlet do Teplic měl úspěch. Kellner a spol. dostali od skláren půjčku 40 milionů a založili První privatizační fond. Odtud i zkratka PPF. Role fondů byla tehdy v celé privatizační operaci zásadní. Někteří jejich zakladatelé včetně otců PPF si zaplatili masivní reklamu v televizi, jiní nabízeli lidem za jejich kuponovou knížku v ulicích měst plata v té době nedostatkových vajec. V novinových inzerátech Kellnerův fond sliboval vyplácet 70 procent zisku na dividendách. Výsledkem bylo, že většina národa svěřila své kuponové knížky „odborníkům“ z fondů a volbu, do jakých akcií investovat, nechala na nich. Skupina PPF byla v tomto náboru mezi desítkou nejúspěšnějších.

Podle vynálezce kuponovky a tehdejšího premiéra Václava Klause hráli lidé jako Kellner klíčovou roli, protože svým elánem a svou dravostí dali celou akci do pohybu a pro ostatní zafungovali i jako vzor. Dnes Klaus hovoří o Kellnerovi jako o „symbolu všeho pozitivního, co se po roce 1989 událo“. Existuje ale také jiný, kritičtější pohled, který se týká i Kellnerovy role. Ústřední námitkou je zde fakt, že lidé jako Kellner nebo Viktor Kožený do hry vstoupili v roli správců cizího majetku, ale během pár let se z nich jako mávnutím kouzelného proutku vyklubali vlastníci toho, co měli spravovat. Klíčem k této metamorfóze byly více či méně férové odkupy spravovaného majetku  (v PPF mohl majitel jedné knížky získat až 37 tisíc korun, tedy víc než jinde), ale i neprůhledné a složité machinace, kdy se akcie ve správě prodávaly třeba přes řetězec prostředníků, tak aby skutečný výnos skončil nikoli ve fondech, ale v rukou správců.