V galerii dopadů pandemie je jeden obzvláště ošklivý: prudce během ní narostl počet případů domácího násilí. Podle studie Fakulty humanitních studií UK a Sociologického ústavu Akademie věd ČR zveřejněné letos v únoru se na organizace pomáhající obětem násilníků obrací během pandemie až o polovinu více klientek (v naprosto drtivé většině případů jde o ženy) než obvykle. Zvýšila se také intenzita násilí. Oběti totiž mají během lockdownu ztíženou možnost úniku, úřady omezenou možnost zásahu (počet vykázání násilníka z domu či bytu klesl na desetileté minimum, nefungují záchytky atd.). Vážnost situace zvyšuje ekonomická tíseň či fakt, že násilí jsou častěji než dříve přítomné děti, protože nechodí do školy.
Podobné následky má pandemie v naprosté většině zemí, kde koronavirus řádí, a to včetně Turecka. Proto vzbudila překvapení a pobouření skutečnost, že právě nyní se turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan rozhodl odstoupit od Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí, které se podle místa podpisu přezdívá Istanbulská. Než se však začneme pohoršovat nad zpátečnictvím zaostalé země, jež zavírá oči před vážným společenským problémem, měli bychom se chytnout za nos.
Argumenty tureckých muslimských konzervativců jsou totiž doslova totožné s těmi, které v Česku už léta slyšíme od domácích odpůrců dokumentu: úmluva prý skrze „genderovou ideologii“ podrývá tradiční rodinu, propaguje homosexualitu, případně vlastně není potřeba, protože dosavadní…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu