Smíme být smutní?

Mohu být smutný? Smím cítit úzkost? I když mi zrovna nikdo neumírá, mám práci a zdravou rodinu? To bylo předmětem nedávného velkého textu The New York Times. Ve stejné době vyšel článek a podcast Respektu o ženách a pandemii, které řešily – i když to původně nebylo cílem – podobné téma. Podle statistik totiž poslední rok dolehl více na pracující ženy. Na výzvu, jestli nám nechtějí popsat svůj život během posledního roku, odepsalo téměř sto žen. Už z toho je patrné, že jde o důležité téma. V reakcích často zaznívaly výše zmíněné otázky. Mohu cítit smutek, i když mám vlastně všechno? Jen nestíhám, jsem unavená, ve stresu…

Odpověď je naprosto jasná: ano, můžete. A vůbec se za to nemáte stydět. Když se odehrávají výrazné společenské krize, mnohdy se zapomíná na jednotlivce. Pocity jsou náš soukromý prostor a naslouchat jim je zdravé. Když článek Silvie Lauder vyšel, přišla druhá vlna reakcí, ve kterých nám ženy psaly, že je trochu uklidnilo, že si podobnými propady procházejí i ostatní. Je to tak, procházejí si jimi téměř všichni. Také proto se budeme tématu dál věnovat.

Rok s pandemií přinesl spoustu zásadních změn. Mimo jiné právě řadu nových pocitů. Lidé mají strach o život či zdraví blízkých, práci, svobodu, vzdělání dětí… Emocí je tolik, že si s nimi občas nevíme rady. A jsou i zdrojem vášnivých hádek na sociálních sítích. Někdy lidé hledají, komu by mohli vynadat, kde dát průchod svým obavám, a tak se vrhají do diskusních vláken, kde se debata brzy zvrhne v poměřování strachu: Vy se bojíte o rodiče? Já ale o děti. Považujete opatření za důležitá, aby neumírali lidé? Ale víc jich umře důsledkem opatření.

Ve skutečnosti jen málokdy jsou lidé takhle tvrdě rozdělení. I ti, kteří si vážnost pandemie uvědomují a trápí se hlavně obavami o zdraví, čelí zároveň jejich nezdravotním dopadům. A platí to i naopak. Černobílé vidění světa je – i podle průzkumů veřejného mínění – blízké jen menší části společnosti. Lidé spíš chtějí slyšet, že také ty jejich obavy někdo bere vážně. Je to mnohdy poznat i z reakcí, které v této době chodí novinářům. Jsou rozzlobené a někdy agresivní. Často se ale ukáže, že je to vlastně volání o pomoc. Chtějí být vyslyšeni. A novináři jsou dostupnější než třeba politici.

Když se nedávno odehrála tragédie před ministerstvem zdravotnictví, kde spáchal muž sebevraždu, byla v některých reakcích znát touha, aby to byla oběť pandemie. Jedna paní doktorka napsala status, který se šířil vesmírnou rychlostí, kde ho přirovnala k Janu Palachovi. Přitom v té době nebylo známé o jeho činu vůbec nic, protože rodina podle policie požádala o soukromí. Jako kdyby sebevražda na protest proti opatřením dávala vyšší smysl coby symbol odporu.

V posledních týdnech se oceňují zdravotníci. Oprávněně. Ale bez jakéhokoli přehánění si dnes zaslouží ocenění každý, kdo se potýká s důsledky krize. Jak mi napsal jeden čtenář o své mamince: Uznání si zaslouží „i ženy, které například stále do práce chodí fyzicky, jako například prodavačky jako moje maminka, která i s ostatními kolegyněmi docházela do práce a nakonec si ten covid přinesla domů, a také mou sestru musí provázet distanční výukou. Takže to jsou také wonder women.“ V textu jsme se soustředili hlavně na ženy, protože podle řady statistik pandemie zasahuje více jejich životy. Ale pochopitelně ocenění zasluhují i muži.

Až se situace zlepší – a ona se zlepší –, je třeba si tento pocit úzkosti pamatovat. Protože existenční obavy a strach, jestli to všechno zvládnou, jsou pro řadu našich spoluobčanů celoživotní realitou. Pokud dokážeme být v budoucnu k životům druhých o trochu vnímavější, přinesla pandemie i něco dobrého.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery

šéfredaktor