Sezení: návod na přežití

Je nebezpečnější než kouření, zrádnější než skok s padákem a zabije víc lidí než HIV,“ prohlásil před pár lety slavný americký lékař James Levine. Pokud jste zvědaví, jakého nepřítele měl na mysli, můžeme napovědět, že jde o činnost, kterou s velkou pravděpodobností právě teď provozujete. A nejspíš u toho vůbec necítíte obavy jako před výskokem z letadla nebo nad další načatou krabičkou cigaret.

Sezení, nejčastější poloha těla, jakou během svých bdělých hodin většina obyvatel vyspělého světa zaujímá, zkrátka působí na první pohled docela nevinně. O tom, zda se svými zdravotními následky v podobě kardiovaskulárních onemocnění, cukrovky nebo bolestí pohybového aparátu opravdu kvalifikuje na „nové kouření“, jak prorocky prohlásil zmíněný doktor Levine, se diskutuje už pár let. A uplynulý pandemický rok téhle debatě přidal na naléhavosti. Lockdowny, práce z domova, distanční vzdělávání a omezené příležitosti k městským toulkám přikovaly těla mnohých k židlím a gaučům ještě pevněji.

Na rozdíl od padáku nebo tabáku, jichž se můžeme při troše snahy vzdát, představuje ovšem omezení sezení mnohem složitější výzvu. V éře kancelářských profesí a všudypřítomných židlí, sedaček a křesel ve veřejném prostoru se spočinutí na zadních partiích našich těl takřka nedá vyhnout – anebo mu přinejmenším odolat. Pátrali jsme po tom, jak v takovém světě alespoň přežít s co nejmenší újmou.

Salát a cigarety

Architektka Šárka Daňková (62) měla na studium zjištění Jamese Levina a dalších odborníků spoustu času. Záda ji příležitostně trápila už mnoho let, před čtyřmi roky se však občasné bolesti v oblasti bederní páteře dramaticky vystupňovaly. Vychýlené plotýnky utiskovaly nerv, prudká bolest začala vystřelovat do nohy, brněl ji nárt. Specialisté po vyšetřeních doporučovali okamžitou operaci. Daňková ale vnější zásah do těla odmítla s tím, že se raději nejprve pokusí pochroumanou páteř zachránit vlastní péčí. Vytížené architektce se náhle zastavil svět a ona skončila na pět měsíců v rehabilitačním centru v Kladrubech. „Když zrovna nebyly procedury, brouzdala jsem internetem a četla všechno o sezení,“ vzpomíná Daňková. „Pomalu mi začalo docházet, co se vlastně stalo.“

Životní změna, která ji nasměrovala až mezi pacienty po těžkých úrazech, začala prý nenápadně v polovině devadesátých let, kdy se vrátila z mateřské dovolené do práce. Zatímco předtím architekti u rýsovacích prken celé dny stáli, teď tužky a pravítka takřka přes noc vystřídal monitor počítače s rýsovacím programem. „Měla jsem tu nejlepší židli na trhu a ve volném čase s dětmi často sportovala, takže jsem žila s pocitem, že pro své zdraví dělám dost,“ vzpomíná Daňková. „Až v Kladrubech jsem zjistila, že takhle to nefunguje. Pohyb následky času stráveného na židli nevymaže.“

Poznání, které jí prý otevřelo oči, se začalo rodit zhruba na přelomu století. Tehdy vzal podle legendy zmíněný endokrinolog americké Mayo Clinic James Levine vážně poznámku své manželky, že ztloustl, a sestrojil historicky první „treadmill desk“, tedy chodící pás spojený s pracovním stolem. Začal detailně studovat, jak tělo v různých pozicích spaluje kalorie, a brzy se stal globálně nejslavnějším kritikem sezení. Odstartoval vlnu výzkumů, které tuhle pozici těla odhalují coby nečekaně záludné riziko pro lidské zdraví v digitální éře.