Jako by se žádný koronavirus nestal

Na nemoc zvanou frustrace z politiky se v demokratických zemích obvykle ordinují volby. V nich má veřejnost šanci odhalit všechny bolesti, vypotit se a nabrat dech k dalšímu životu s jinou vládou, případně potvrdit u moci ty, kteří toho předtím tolik zpackali. Česko má vlastně štěstí, že ho tahle léčebná kúra čeká letos na podzim. Bude to v době, kdy by měl covid ustoupit a vláda bude potřebovat novou dávku důvěry. Mezitím přibývají indicie, jak to celé může dopadnout.

Přeskupování sil

Na politické scéně dochází k přeskupování sil. Minulý týden ohlásily odchod z politiky dvě výrazné persony, které měly do podzimních výsledků promluvit – Václav Klaus mladší a Mikuláš Minář. Na obou odchodech by mohlo Česko vydělat.

Klaus kdysi zaujal svojí politickou stylizací do Okamury pro lidi se znalostí vyjmenovaných slov. Dovedně přitom mixoval svoji pověst bývalého ředitele gymnázia pro bohaté se zálibou veřejně pronášet rasistické vtipy, případně projevovat větší nenávist k „Bruselu“, než jakou tady kdy nějaký okamurovec veřejně projevil. Kouzlo dobře formulujícího cyklisty ze sociálních sítí a nesmlouvavého radikála z pravého okraje ODS se však rozplynulo krátce poté, kdy zjevně přecenil své síly a zkusil založit samostatnou stranu. K muži, který by chtěl řídit stát, ale nedokáže přitom vyjít ani s lidmi ze svého nejbližšího okolí, se nepřidaly žádné další politické osobnosti a následně pak – z čehož se už nešlo vylhat – ani voliči. Konec Václavů Klausů v české politice…