Změnit vlastní názor je nesmírně těžké, ale může to usnadnit život

Na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století vyzval psycholog Henry Murray vzorek univerzitních studentů k účasti na zdánlivě nevinném experimentu. Studenti měli za úkol sepsat svou „osobní životní filozofii“, včetně základních hodnot a hlavních principů, a následně měli o svém hodnotovém systému debatovat s mladým právníkem. Psycholog studentům neprozradil, že právník dostal výslovně za úkol klást jim nepříjemné otázky, rozbít jejich osobní filozofii „s vehemencí a způsobem, který se jich osobně dotkne“. Ve skutečnosti se jednalo o postup, který Murray vypracoval při posuzování agentů zpravodajské služby během druhé světové války.

Výsledky se daly velkou měrou očekávat. Murray zjistil, že se studenti během útoku na své životní postoje cítili výrazně nepříjemně. Pro mnohé se jednalo o natolik negativní zážitek, že na něj ve zlém vzpomínali ještě o rok později. Jedním z účastníků experimentu byl Ted Kaczynski, později známý jako terorista Unabomber. Vzhledem k tomu, že počátky jeho víry ve zlo zakořeněné ve společnosti a touhy po pomstě se datují do dob studií, spojují někteří jeho teroristickou filozofii právě s Murrayovým pokusem. (Jiní však takový závěr odmítají.)

Na zmíněný pokus ale nevzpomínají ve zlém úplně všichni. Psycholog z Pensylvánské univerzity Adam Grant ve své knize Think Again (Ještě jednou si to promysli) píše, že většina studentů si skutečně odnesla negativní zážitek. Jeho vlastní výzkum ale zároveň ukazuje, že mezi nimi bylo zároveň několik pozoruhodných výjimek, které uváděly, že se jim experiment líbil a že se minimálně jeden student dobře bavil. Důvodem byla zřejmě skutečnost, že je pokus nakonec dovedl ke změně vlastních postojů.

Tato druhá skupina možná přišla na něco podstatného. Opětovné promýšlení vlastních postojů a změna názorů v případě, že se původní východiska stanou neudržitelnými nebo když někdo jiný lépe argumentuje, nám mohou ve skutečnosti ulehčit život. Můžete se díky tomu stát úspěšnějšími, méně často trpět úzkostmi a můžete být celkově šťastnějšími lidmi.

Obehnáni hradbami

Když mají lidé změnit názor nebo vyjde najevo, že se mýlí, umějí situaci obvykle neobyčejně dobře vzdorovat. Grant píše, že máme k dispozici nečekaně velký arzenál kognitivních zbraní či „zkreslení“, s jejichž pomocí se dokážeme utvrdit o vlastní pravdě bez ohledu na důkazy svědčící o opaku. Patří mezi ně tzv. potvrzovací zkreslení (kdy se soustředíme a přednostně si pamatujeme pouze ty skutečnosti, které potvrzují naše přesvědčení), zkreslení nazývané chyba kotvení (kdy se nadměrně spoléháme na jedinou informaci, zpravidla první, na kterou jsme narazili), tzv. iluze validity (přeceňujeme přesnost svých vlastních soudů a vjemů) a mnoho dalších podobných tendencí. Popsaná zkreslení fungují jako vodní příkop plný krokodýlů chránící hradbu našich vlastních postojů a přesvědčení. Vytvářejí z nás jakési opuštěné vladaře, přesvědčené o tom, že pokud by protiargumenty náhodou rozbořily hradby opevnění, nepřinesly by nám nic než strádání a utrpení.

Grant ale tvrdí, že takový vzdor není zadarmo. Lídři obklopení pouze přikyvovači se často dopouštějí závažných a někdy katastrofálních omylů. Klasickým příkladem je americký debakl při vylodění v zátoce Sviní, kdy zapouzdřený kabinet Johna F. Kennedyho nedokázal nijak zpochybnit prezidentovy chybné instinkty. Nebo si připomeňme převládající tón amerických politických komentářů před prezidentskými volbami v roce 2016, který vylučoval, že Donald Trump může porazit Hillary Clinton. Pokud je naším cílem hledání pravdy, pak je schopnost přiznat omyl a změnit názor vlastně výhodná. Je také hlavním rysem fenoménu, jemuž filozofové říkají „epistemická pokora“.