Naděje po osmnácti letech

Jsem opravdu ráda, že návrh prošel. Stálo nás to všechny obrovské úsilí. Některé ženy už bohužel nejsou mezi námi.“ Těmito slovy reagovala romská aktivistka Elena Gorolová na skutečnost, že poslanci podpořili ve středu v prvním čtení návrh zákona na odškodnění nedobrovolně sterilizovaných žen v této zemi. Gorolová za práva obětí této dávno zapomenuté praxe bojuje už více než patnáct let a sama k nim také patří. Před jednatřiceti lety ji při porodu druhého syna lékaři sterilizovali bez jejího vědomí a poté to odůvodnili tím, že jde po druhém císařském řezu o běžnou praktiku.

„Nebylo to moje rozhodnutí, někdo rozhodl o mně,“ říká žena, která je dodnes v kontaktu zhruba se dvěma stovkami dalších žen s podobným osudem. Sterilizace, tedy zbavení možnosti plodit potomky, byly v drtivé většině bez „informovaného souhlasu“ prováděny romským matkám, ale také ženám ze sociálně slabých poměrů nebo osobám s fyzickým postižením od roku 1966 a podle dostupných informací k nim docházelo i po zrušení směrnice o provádění sterilizací v roce 1993. Poslední případ nedobrovolně sterilizované ženy byl zaznamenán v roce 2007. „Některým tvrdili, že jde o dočasnou antikoncepci nebo jim sterilizaci provedli při potratu, jiným slíbili třeba pračku. Významný býval i nátlak ze strany sociálních pracovnic, které ženám hrozily odebráním dětí,“ vykresluje část okolností, za nichž docházelo k nedobrovolným sterilizacím, Gorolová.

Na problematiku tuzemských sterilizací poprvé podrobně poukázala zpráva…