Co se stalo v baráku č. 458

Od první chvíle, kdy se na veřejnost dostala informace, že afghánský vrah českého psovoda Tomáše Procházky nepřežil výslech českých a amerických vojáků, bylo jasné, že tu máme problém. Málokdo si zaslouží naši úctu tolik jako vojáci, kteří plní důležité a nebezpečné mise. Podezření, že někteří z nich překročili své pravomoci a utloukli v baráku č. 458 pachatele k smrti, je ale nutné brát vážně, a hlavně ho vyšetřit.

Riziko, že se stane tak hrozný čin, existuje a bude existovat vždy. Zřejmě jen pár lidí si v Česku umí představit emoční a stresovou zátěž, kterou vojáci v tak rizikovém prostředí zažívají. Navíc bezprostředně poté, co přijdou o svého kamaráda. Můžeme si říkat, že výcvik je na to musí připravit a musí za všech okolností zůstat profesionály, ale i vojáci jsou jen lidé.

Snad každá armáda si něčím podobným prošla a jediná šance, jak opakování podobných činů zabránit, je dát jasně najevo, že vždy následuje důkladné vyšetření a odsouzení. Americká armáda to už ví, kdykoli se v minulosti snažila něco ututlat, přineslo to ještě větší problémy. A tak i v tomto případě začala svou linku odpovědnosti okamžitě vyšetřovat. Zajistila svědky, důkazy, odvezla možné útočníky. Na české straně vidíme nejen dlouhé váhání, ale dokonce i snahu případ nechat být. Jako kdyby zabití spoutaného muže státními silami bylo něco pochopitelného či přijatelného. A i proto je třeba o tom psát a mluvit veřejně. Pravda musí vyjít najevo, byť je nepříjemná.

Respekt se seznámil se zjištěními, která se dosud podařilo shromáždit. Je to poměrně děsivé čtení. Pokud se všechna podezření potvrdí, je nutné ukázat, že je to ojedinělý případ, selhání, které nikdo nehodlá tolerovat.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery

šéfredaktor