Listopád

Když byla Maja malá, bála se tmy. Děsily ji temné kouty, míhající se stíny, které do oken vrhala auta projíždějící ulicí, i těžko rozpoznatelné zvuky probouzející v přítmí tmavé postavy. Maminka Anna měla pro dětský strach pochopení a nechávala v předsíni celou noc svítit slabé světlo, které do dětského pokoje pronikalo skrz mléčné sklo dveří.

Jenomže rodiče pracovali na směny, a když nebylo zbytí, svěřovali Maju na den či dva babičce. Někdy přijela a celá nesvá zůstávala přes noc, ale pokud to jenom trochu šlo, sbalila Maje tašku a autobusem se s ní odkodrcala do přízemního domku na předměstí, které kdysi bývalo – a duchem stále bylo – vesnicí.

Pro babičku byly Majiny obavy ze tmy nejen nepochopitelné, ale dokonce přímo pobuřující. „Svítit celou noc? Takové plýtvání. Proud něco stojí, Marie. Tady nejsme na žádné rozmazlování zvyklí, děvenko, nejsi na zámku. Stejně není, čeho se bát. Co se má stát, stane se. Všichni jsme v rukou Božích.“

Malé Maje se myšlenka, že je v rukou Božích, moc líbila. Představovala si, že ji obklopují velké neviditelné dlaně, které nikomu nedovolí, aby se jí stalo něco zlého. Večer si lehla do postele, přitáhla si pokrývku až pod bradu a viděla nad sebou klenbu Božích dlaní. Vnímala jejich měkkost i teplo, které z nich vycházelo, a cítila se v bezpečí.

Víra jí vydržela téměř do dospělosti. Ne víra v Boha, tu jí ve škole vzali. Vysvětlili jí, že lidé si vymysleli bohy, protože nechápali přírodní pochody, které dnešní věda už umí objasnit,…