Vezměme to krátce

Dvě povídkové knihy vydal krátce za sebou Host, přičemž jde o díla kmenových autorů tohoto brněnského nakladatelství. Matěj Hořava zde před šesti lety debutoval pásmem krátkých próz Pálenka, za něž získal Magnesii Literu pro objev roku. Viktorie Hanišová v předešlých pěti letech publikovala v Hostu tři romány, které se setkaly s velmi slušným čtenářským ohlasem. Hořava i Hanišová jsou ročník 1980. Zde však styčné plochy obou knih a autorů končí.

Zas jinde, ale pořád se sebou

Pálenka byla na poli české prózy objevem. Málokdy se tu v posledních deseti patnácti letech vyskytl debut výrazově tak hutný, jako byl soubor několikastránkových spíše črt než povídek, které stvořil někdo, kdo si zvolil pseudonym Matěj Hořava. Vypravěč nemohl nebýt autobiografický, pisatel se vyjma pseudonymu plně nasadil do textů, které námětově vycházely především z jeho působení v rumunském Banátu, kde učil děti krajanů na základní škole. V Pálence se potkala syrová životní materie, evokovaná se suverénní zkratkovitostí, se sebereflexí a existenciální zpovědí. Vypravěč líčil své zážitky z Banátu, ale co chvíli se s touž ostrostí a přesností obracel do sebe, ke svým prokletím, obnažoval svoji neukotvenou cestu v profesním i osobním životě.

Prakticky vše, co se týče žánru a stylu Pálenky, platí i pro letošní Mezipřistání, ale změnily se reálie. Hořavův…