Dopisy

Co s Bílou horou?

Respekt 45/2020 

Marek Švehla uvádí dnes často opakovanou (a nedostatečně doloženou) tezi Josefa Pekaře, že „v případě vítězství protestantské armády by české země prošly germanizací výrazně větší“.

Toto tvrzení zůstává v rovině spekulací. Za bernou minci musíme brát některá tvrdá historická fakta, dokládající oslabení země po Bílé hoře. Vzaly za své svobodné sněmy, umožňující účast na vysoké politice, schvalování daní a volbě panovníka i zástupcům menších pozemkových vlastníků a měšťanů. Byly zrušeny i domácí svobody, jež zabraňovaly svévoli shora: Matyášovo privilegium (1610), znemožňující svévolnou konfiskaci majetku, i právní systém zčásti založený na precedentech, zabraňujících zneužívání moci. A zatímco dříve museli úředníci českých zemí ovládat češtinu, která se rokem 1615 na Zemském sněmu dokonce stala výlučným jednacím jazykem, po Bílé hoře úřadování v němčině zvítězilo na celé čáře a takzvané Obnovené zřízení zemské (1627/1628) ani nebylo přeloženo do češtiny. Podíl Němců na obyvatelstvu země byl i před Bílou horou sice o něco větší, než později nostalgicky naznačoval Bohuslav Balbín, ale zdaleka ne tak velký jako o sto či dvě stě let později.

Habsburkové s jezuity dále zlikvidovali na svou dobu obdivuhodnou náboženskou svobodu pro jednotlivce. Jen část nekatolíků mohla „odejít ze země“, jak se dnes korektně píše, zbylí bývali za svou víru mučeni a někde i masově usmrcováni. Pekař si plně neuvědomoval, že na základě domácích reformací, které nebyly potlačeny zvnějšku, vyrostly jinde dost dobře spravované společnosti, a to se silnou národní identitou. Suverénnější Anglie, Skotsko, Dánsko, Švédsko, Švýcarsko a Nizozemí mohly rozvíjet vlastní, nezávislou kulturu i svobodnější politiku. Jejich kulturní a vědecký přínos s hvězdnými jmény tvůrčích osobností byl díky tomu silnější než přínos později téměř zapomenutých českých zemí.

Zdeněk Zacpal, nordista

Vidět královně do hlavy

Respekt 48/2020

Teď se dívám na první dvě série a seriál mi připadá jako bonboniéra – diváci seriálů typu Ordinace v růžové zahradě si pochutnají na řešení různorodých vztahů a ostatní si užijí i tu lehounkou kritiku imperialismu, elitářství a sexismu a dalších přežitků 20. století, která ale není hlavním motivem seriálu, takže to není nepříjemně „woke“ – pak by seriál sledovali jen ti, kteří taková témata vyhledávají, a tahle zábavně zpracovaná historie by se nedostala mezi masy. Samozřejmě že je to historie ve formátu docu-soap, ale lepší než nic!
Přehnaná kritika by obě strany hnala k přehnaným reakcím, a nakonec by křik přehlušil sdělení.

Kateřina Kathurani

Tančit novým kovovým potěšením

Respekt 48/2020

Díky za to, článek o Timothym Mortonovi mě dokopal k tomu se konečně rozhoupat k přečtení jeho knížek.

Johana Drlíková