Dopis z New Orleansu

Jen pár dní před největším americkým svátkem – Dnem díkůvzdání – začíná mezi námi rodiči opět propukat panika. Zvýšený počet formulářů týkajících se případné virtuální výuky, které dcera v posledních dnech nosí domů k podpisu, je pouze jedním z důvodů. Případy nakažených covidem rostou v USA stát po státu, hned po díkůvzdání začnou přípravy na Vánoce a jen těžko si dokážu představit, že si rodiny svátky a nákupy odpustí. Nedávno jsem si ale uvědomila, co dobrého nám přinesl jarní lockdown.

To, že jsme byly s dcerami intenzivně doma, mi umožnilo trochu více je sledovat a zjišťovat, co je nejvíce baví a při čem jsou nejšťastnější. Stačilo na to pár týdnů a diagnóza u starší, dnes osmileté Ely byla na světě. Ke štěstí jí stačí lepicí pásky všeho druhu, lepidla, nůžky, barvy, noviny, papír a pastelky. Ke každé příležitosti se u nás teď vyrábějí vítací plakáty, ostatně plakát vyrobila před několika týdny i k neworleanskému Běhu pro Paměť národa. Několik desítek origami rozdávala celé jaro a léto na dětském hřišti. Vydala si samonákladem několik komiksových knih s názvy jako „Příběhy tužek“ nebo „Škola doma“ a několikrát týdně jsme takzvaně doodlovaly u YouTube kanálu skvělého amerického ilustrátora a autora dětských knih Moa Willemse. Jeho pověstného holuba a slona už umí Ela i poslepu. A já si zase doplnila slovník, protože do té doby jsem sloveso doodle neboli čmárat nikdy neslyšela.

A tak když začal nový školní rok a Ela se vrátila do školy, bylo mi jasné, že ji musím v…