V týdnu po amerických volbách, kdy se horlivě počítaly hlasovací lístky, běhala sociálními sítěmi povedená ilustrace. Je na ní na jedné straně tlustá kniha a pod ní nápis: Co Evropané vědí o americké politice. Vedle této bichle leží útlá, trochu pomačkaná knížka a u ní stojí: Co Evropané vědí o unijní politice.
Je v tom velký kus pravdy. Zatímco mnohý Čech začal okamžitě kombinovat, kolik že Joe Biden potřebuje po vítězství v Nevadě ještě států na vítězné cestě k 270 volitelům, otázka třeba po pravomocích evropských poslanců znalce americké „bichle“ většinou oněmí. Nejde přitom o náhodný soud, nedostatek znalostí o Evropské unii potvrzují průzkumy veřejného mínění.
Zájem o Ameriku je pochopitelný. Nejmocnější stát, lídr svobodného světa, země, která stojí na příbězích o sobě samé a umí je vyprávět. Hollywoodská produkce pustila do světa epos o Lincolnovi, o Washingtonovi, o Kennedym hned několik, zatímco velkofilm a Evropanovi nebo Evropance – s výjimkou Churchilla, jehož země ovšem mezitím stačila z EU odejít – nevznikl. I to má svoje důvody, EU není jeden stát ani federace, má komplikovanou strukturu, což se odráží v technickém jazyku, který ji obklopuje, a z něj se napínavý příběh na volný večer jen tak neudělá.
S tímhle povzdechem bychom se mohli rozloučit a pustit si něco o Americe. Jenže EU je už šestnáct let taky naše, jsme to my. Je to, na rozdíl od USA, naše realita, kterou spoluovlivňujeme. Do jisté míry nemáme jinou možnost než se o ni…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
