O nás ale nikdo nemluví

Probouzím se díky budíku před osmou. Můj ranní rituál se příliš neliší od běžného dne, poslední týdny však zůstávám v pyžamu. Kameru nechávám zásadně vypnutou, a tak ještě se snídaní v ruce zapínám Microsoft Teams. Sice jsem o něm až do března nikdy neslyšela, ale teď je mou nejpoužívanější aplikací.

Na hodinu angličtiny se přihlašuji jako jedna z prvních.  Překvapenou profesorku zaujme moje nová profilová fotka, na které se můj rezavý králík Vincent schovává pod skříní a vykukuje mu jen hlava. Chvíli se spolu bavíme o tom malém zvířeti a já si říkám, že v normální hodině by na to nikdy nepřišla řeč. Na schůzku se ale už přihlašují i ostatní, a tak se profesorka vrací k angličtině a hodinu začíná diskusí o politickém systému na Novém Zélandu.

Oproti jaru probíhají všechny hodiny vyjma tělocviku a semináře z výtvarné výchovy pomocí on-line setkání. Až do odpoledne tak mám o zábavu postaráno. Předměty se střídají ve stejném rytmu jako ve škole, já ale nepřecházím ze třídy do třídy, pouze sedím za počítačem a přepínám jednotlivé týmy.

Moji rodiče přes den pracují mimo domov, a tak většinu dne trávím sama. Po škole si uvařím jídlo. Zvykla jsem si za osm let na gymnáziu na režim pozdních obědů, a tak mi nevadí jíst až kolem třetí. Vaření se v posledních dnech stalo mojí znovuobjevenou vášní.

Dalším bodem programu je nákup. Jednou začas nakupuji pro celou rodinu. Jízda autem do supermarketu se teď stala opět dobrodružnou činností. Na jedné z největších křižovatek ve městě nefungují semafory a já jako čerstvá řidička znervózním. V supermarketu pak kličkuji obchodem se seznamem a snažím se vyhýbat lidem, kteří jsou všude kolem mě.

Odpoledne si pouštím dokument David Attenborough: Život na naší planetě na Netflixu, všichni o něm mluví, tak jsem se na něj taky chtěla podívat. Telefonuji u toho s kamarádkou, která bydlí naproti našemu domu, telefonování je však nyní bezpečnější. Jsme spolužačky už od první třídy a letos jsme došly společně do maturitního ročníku. Bavíme se o škole a já si vzpomenu, že bych měla dneska zpracovat další maturitní otázku ze základů společenských věd na téma sociologie. Teď se mi do toho nechce, nechám to na později.

Těsně před západem slunce si jdu zaběhat. V lese se hromadí lidé stejně jako na jaře. Po cestách, kde jsem dřív nikoho nepotkávala, proudí rodiny s dětmi, ale i jednotlivci s plechovkami piva.

Doběhnu domů, sednu si k počítači a začnu pracovat na maturitních otázkách. Na jaře jsem byla upřímně ráda, že přede mnou není maturita, protože ta nejistota by mě odrovnala.

Nikdo z nás tehdy netušil, že se do školy podíváme až v září, a to jen na chvíli. Celý život se jakoby naoko zastavil. Bylo to však pouze zdání, protože dny nesmlouvavě ubíhaly dál, i když se toho v bezpečí domova moc nedělo.

Teď tedy sedím opět za monitorem počítače jako na jaře, ale tenhle rok jsem maturantkou já. Není vůbec jisté, kdy se tentokrát do školy vrátíme. Jisté jsou však maturitní a přijímací zkoušky; jen v lehce obměněné verzi se odehrály i minulý školní rok, kdy situace byla o dost zmatenější.

O nás teď ale nikdo nemluví. Na jaře byli maturanti nejdiskutovanější skupinou studentů, nyní se o nich na tiskových konferencích nikdo nezmiňuje. Myslím, že se všichni ve skrytu duše děsí, co se stane s touhle generací, které bylo dlouho vytýkáno, že se ukrývá za obrazovkami svých počítačů a mobilů, až tam byla nakonec nedobrovolně zahnána. My to však zvládneme, budeme muset, jako všichni kolem nás.

Zaklapnu počítač a jdu si lehnout. Čeká mě další školní den.

Autorka je studentka maturitního ročníku gymnázia.