Volat nestačí

Je zářijový den, pro mě další den plný strachu. Moje maminka je již třetí týden v brněnské nemocnici. Jednoho dne doma upadla, a protože je už křehká, byly z toho zlomeniny. Mamince je přes devadesát, před tímto úrazem byla soběstačná, a ačkoli špatně vidí a slyší, pořád jí to velmi dobře myslelo. Po přijetí do nemocnice však za ní zaklapla vrata a dosavadní tři týdny prožívá sama, návštěvy jsou zakázány. Jediný kontakt umožňuje mobilní telefon.

Ráno po osmé hodině volám – z telefonu se však ozývá „Volaný účastník není dostupný“. Opakovaně volám střídavě mamince a na oddělení. Úspěšná nejsem ani v jednom případě. Mezi voláním zkouším pracovat. Pracuji z domu, ale momentálně nejsem schopná se soustředit. Mezi mým voláním do nemocnice mi volá dcera, sestřenice, neteř a bratranec. Všichni chtějí vědět, jak na tom maminka (babička, teta) je.

Konečně se dovolám lékařce. Maminka nechce jíst a ztrácí motivaci, občas je zmatená. S lékařkou se shodujeme na tom, že podíl na současné rezignaci má osamění. Psychika je pro uzdravení hodně důležitá. Říkám, že se mamince nemohu dovolat, zda někdo může zkontrolovat telefon, jestli je nabitý. Lékařka odpovídá, že paní telefon drží v ruce a je nabitý. Zdravotní bratr to jde ještě ověřit. Telefon však stále nefunguje. Představa, jak maminka bezmocně leží na posteli a čeká na zavolání, je hrozná.

Napadá mě, že po nabití nebyl vložen PIN. Lékařka jde osobně na pokoj a volá, jestli nevím PIN. Říkám jí správné číslo a konečně si můžeme s maminkou povídat. Z jejího přivítání a hlasu je zřejmé, že na zavolání dlouho čekala. Ptá se na další členy rodiny, zejména na mého syna a manžela, o kterých ví, že jsou v Bulharsku. Syn Míša vede biologicky zaměřenou studentskou expedici a manžel je jedním z lektorů. Maminka se ptá, jestli jsou úspěšní a co viděli nového. V telefonu zní docela dobře, a tak si trochu oddechnu. Jsem ráda, že má zájem, a podrobně jí vyprávím.

Píši řediteli nemocnice, zda není možné nastavit podmínky pro návštěvy. Nabízím, že si nechám udělat test na koronavirus. Na předchozí e-mail jsem nedostala odpověď, tak trochu přitvrzuji. Dcera mi volá, že babičce donesla fotografie rodiny. Snad to trošku pomůže.

Zkouším znovu volat mamince, ale tentokrát je hovor krátký a hlas má tenoučký, patrně je unavená. Široké příbuzenstvo opět volá a píše dotazy, jak na tom maminka (babička, teta, švagrová…) je, případně sděluje, jak se dovolali a jaké mají z hovoru pocity.

Na návštěvu přichází kamarád, má také tatínka v nemocnici. Je však na tom lépe, neboť nemocnice v Hradci Králové návštěvy umožňuje. Já jsem různými telefonáty vyplnila celý den, na práci moc nedošlo, mám skluz, vadí mi to, ale nejsem schopná s tím něco udělat. Dobře míněné rozhodnutí – ochrana pacientů před koronavirem – se ukazuje jako špatné a nefunkční. Mluví se o tom, jak lidé v karanténě propadají depresím. Umí si však někdo představit, jak nepohybliví pacienti leží celé dny na posteli v osamění? Psychika v takových případech dostává zabrat. Určitou obranou je letargie. To ovšem není cesta k uzdravení. Je to zátěžová situace i pro rodinné příslušníky či přátele pacienta. A samozřejmě i pro lékaře a zdravotní sestry. Odpovídají na více dotazů nebo řeší věci, které vlastně do jejich práce nenáležejí (například nabití či zprovoznění mobilu). Chápu snahu ochránit citlivou skupinu před koronavirem. Je však žádoucí nastavit i vhodná pravidla, která návštěvu umožní.

Lékaři i sestry v nemocnici, kde maminka je, mi připadají velmi vstřícní a milí. Jsem jim vděčná, že se zabývají i věcmi, jež do jejich práce úplně nenáležejí. Jejich přívětivost a vstřícnost pacientům jistě pomáhají. Nemůžou však nahradit rodinné vazby.