Enfant terrible latinskoamerické literatury, jenž po Pinochetově puči v rodném Chile pozbyl víru v ideály a nebral nic vážně včetně sebe a svých děl. Knihy Roberta Bolaña (1953–2003) zavádějí čtenáře do světa černého humoru, kde se mísí básnický jazyk s odkazy na staré filmy či prvky brakové literatury, kde to kypí životem a kde se v zápletkách z béčkových detektivek potkávají literární velikáni s postavami z polosvěta a figurkami odvozenými od autorových kolegů a (ne)přátel. To platí pro jeho rozsahem i významem velká díla jako Divocí detektivové nebo 2666 – ale jeho ozvěny pronikají i do menších děl, jako je Amulet.
Vyšel poprvé v roce 1999, rok po Divokých detektivech, na něž také přímo navazuje a rozvíjí jednu krátkou kapitolu této monumentální knihy. Pohledem uruguayské básnířky Auxilio Lacouture se seznamujeme s historkou ze září roku 1968, kdy ji po vpádu vojáků na mexickou univerzitu kombinace vzdoru a obav ze zatčení přinutila strávit čtrnáct dní na dámském záchodku filozofické fakulty. Zatímco v Detektivech byla jednou z dvaapadesáti vypravěčů a hráčem velkého orchestru, Amulet je jejím komorním koncertem. Hudební přirovnání nejsou od věci: Bolañův obrazivý bohatý jazyk má výrazný rytmus i melodičnost a systematická práce s motivy připomíná stavbu hudebního díla.
Ústředním bodem Amuletu je právě událost ze září 1968; Auxilio se ve vyprávění neustále vrací k chladným dlaždičkám toalet. Tady její…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
