Umíme přitáhnout nejlepší lidi na planetě

Její rodiče odešli z Indie do Kanady, aby se mohli vzít a svobodně žít. Otec pochází z rodiny indických hinduistů z Paňdžábu a Kašmíru. Z matčiny strany má koloniální kořeny, protože dědeček pocházel z Portugalska a babička z Anglie.Dnes je Ayesha Rekhi kanadskou velvyslankyní v Česku a svým silným osobním příběhem reprezentuje zemi, která z otevřenosti vůči cizincům a oslavy různorodosti učinila jednu ze svých ústředních hodnot.

Studovala jste prestižní univerzity a díky tomu jste mohla pracovat ve všech možných oborech. Proč jste se dala na diplomatickou dráhu?

Upřímná odpověď zní, že jsem se vrátila z Londýna, kde jsem studovala na London School of Economics, a po krátkém působení u UNICEF v Torontu jsem neměla práci. Měla jsem zkušenost z práce pro organizaci hájící lidská práva ve Washingtonu, která spolupracovala mimo jiné s americkým Kongresem a vládou. Takže když mi nabídli pozici v diplomatické službě, tak jsem si řekla, že by mohlo být zajímavé vidět, jak funguje moje vlastní vláda. A chápala jsem to i tak, že touto „službou vlasti“ můžu Kanadě splatit příležitost, kterou dostali moji rodiče. A zdálo se mi, že moje specifická zkušenost, perspektiva a schopnosti mohou Kanadě pomoci ve světě.

Když jste začínala, ovládali kanadskou diplomacii – stejně jako všude ve vyspělém světě – spíše starší bílí muži. Jak jste překonávala pocit, že sem možná nepatříte?

Před dvaceti lety opravdu nebylo běžné vidět ambasadory, kteří by vypadali jako já, jmenovali se jako já nebo měli na starosti děti. Měla jsem to štěstí, že jsem pracovala pro první kanadskou velvyslankyni, která pocházela z řad původních obyvatel Kanady a která se stala mojí mentorkou. Povzbuzovala mě, abych šla po čtyřicítce studovat Harvard a taky abych se přihlásila o velvyslanecké místo, protože v kanadském systému se hlásíte do výběru. A pořád mi opakovala, že budu pro diplomatickou službu přínosem. Je velmi důležité mít mentora nebo mentorku, zejména pro ženy, které si často nevěří a nehlásí se do výběrových řízení, pokud nesplní požadavky na sto procent. Muži, jak víme z výzkumů, do toho obvykle klidně jdou, i když všechna kritéria perfektně nesplňují. Překvapilo mě, kolik mladých žen, zejména tmavé barvy pleti, mi po jmenování napsalo, jak je pro ně důležité vidět moje jméno na seznamu ambasadorů. Je to mimochodem jeden z důvodů, proč často a ráda vyprávím svůj osobní příběh.

Dvacet let diplomatické dráhy jste pracovala v Asii – Hongkongu, Dillí, Hanoji nebo Bangkoku. Zažila jste po příchodu do postkomunistické středoevropské země s komplikovanou historií kulturní šok?

Zcela jistě to byla velká změna. Kromě Kanady a Asie jsem žila ve Spojených státech nebo v Británii a Evropu jsem procestovala, ale nikdy jsem v této části světa nežila. První rozdíl, který jsme pocítili hned, je v kvalitě života. V asijských velkoměstech není například úplně snadné mít psa, tady v Praze s fenkou Charlie chodíme v klidu každý den do Stromovky. Ale zejména se mi otevřela zcela nová, fascinující perspektiva. Velmi mě zasáhl vřelý vztah, jejž Češi ke Kanadě mají. Když poslouchám příběhy lidí, kteří tam emigrovali po únoru 1948 a pak po srpnu 1968, vidím mnoho paralel se zkušeností svých rodičů. Nebo zkušenosti hokejistů, kteří jako velmi mladí a bez znalosti jazyka vyrazili za oceán – a uspěli. Tyto zkušenosti nás v mnoha směrech spojují. Vyrůstala jsem v Torontu, kde žije početná česká komunita, a během Halloweenu jsem s kamarádkou chodila koledovat do domu Tomáše Bati, kde nám Sonja Baťová vždy dala něco sladkého. Jako malá jsem samozřejmě nevěděla, o koho jde, ale maminka mi to nedávno připomněla. A boty Baťa jsou zase ikonické v mnoha asijských zemích, což jsem viděla, když jsem tam žila. Svět je malý a ohromně propojený.

Jaké linky ještě vidíte?

Zajímavé jsou i linky na naši předchozí zkušenost. Můj manžel je šéfkuchař a právě pracuje na knize o vietnamské kuchyni. V Praze si prostě zajde do Sapy, takového malého Saigonu, a všechno, co potřebuje, tam najde. A pak nám doma uvaří jídlo, které jsme si oblíbili, když jsme žili ve Vietnamu. A zároveň mluvím i s českými Vietnamci z první či druhé generace, jejichž zkušenost je samozřejmě jiná. Pro mě jako velvyslankyni je důležité znát i tuhle perspektivu, abych mohla pochopit celou českou společnost.

Zaujalo mě, jak intenzivně se zajímáte o nejrůznější témata, která tu řešíme, a nabízíte pomoc a podporu. Váš manžel během první vlny koronakrize vařil pro jeden azylový dům nedaleko ambasády.

Jedna z velkých radostí této práce je mluvit s lidmi a slyšet jejich příběhy. Budujeme samozřejmě obchodní i bezpečnostní vztahy, to jsou velmi důležité části diplomacie. Velmi ostře jsem si to uvědomila, když jsem se loni v listopadu na Den válečných veteránů šla poklonit k hrobům kanadských vojáků, kteří bojovali a velmi mladí umírali za mír v Evropě. A o ten mír je třeba stále pečovat, také vzhledem k aktuálním hybridním hrozbám. Dnes jsme spolu v NATO, Kanaďané a Češi spolu slouží třeba v rámci mise eFP v Lotyšsku.

Lidský rozměr je ale stejně důležitý. Díky němu lépe pochopím zemi, v níž jako ambasadorka působím. A můžu se podělit o pozornost, která je mi jako velvyslankyni věnována, a tím upozornit na témata, jež považuji za důležitá. A která považuje za důležitá moje země, což je v případě Kanady rovnost, diverzita a inkluze. Takže když budeme mluvit o byznyse a budu mít možnost upozornit kupříkladu na téma žen ve vedení firem, tak to zkrátka udělám. Protože to je důležité pro mě i pro vládu, kterou zastupuji. Myslíme si totiž, že země se nemůže posunout dopředu, pokud bude polovina populace pozadu.