Nezapomeňte, zítra je „snow day“, přichází mi na telefon upozornění od zaměstnanců parku v naší čtvrti. Sníh a venkovní teplota 15 stupňů Celsia nad nulou nejdou moc dohromady. Já už ale za roky tady vím, o co jde. Sníh v New Orleansu je velká rarita, naposledy tady napadla asi půlcentrimetrová vrstva v roce 2008. Aby zdejší děti v době před svátky měly trochu radosti, nechá park vždy jednu sobotu dopoledne navézt na travnatou plochu náklaďák „sněhu“.
Ve skutečnosti jde samozřejmě o velmi najemno rozdrcený led. Ale co, ve výsledku je to jedno. Vmžiku se oplocený areál naplní dětmi a rodiči, stavějí se sněhuláci, zkušení rodiče přicházejí vybavení kyblíkem, kde mají mrkev, černé knoflíky na oči a malé větvičky na ruce, naopak ti, kteří jsou tu poprvé, nevzali dětem ani rukavice. Zřejmě žádné doma nemají. Za tři hodiny není po „sněhu“ ani památky, bílou krásu střídá bahno, ale i tak mají promočené děti zážitek nejméně na měsíc. Když pak o vánočních prázdninách sleduji na sociálních sítích všechny ty úžasné sjezdovky na českých i jiných evropských horách, je mi trochu líto mých dětí, že jsou zaseknuté kdesi v Louisianě a sáňky znají jen z říkanek a vánočních pohádek.
Jako zkušená česká matka už mám ale v tom samém okamžiku plán. Pojede se prozkoumat louisianský venkov. Ten pověstný kraj plný bažin, aligátorů, francouzštiny, pálivého jídla a hudby zydeco. Následující dvě hodiny projíždíme jak zcela zatopenými oblastmi, které nám připomínají fakt, že pobřeží Mexického…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
