Vždyť ani nechodil na vysokou

V centru populistických emocí otřásajících americkou politikou stojí křivdy spojené s prací. Nejde nicméně pouze o ztrátu pracovních míst nebo stagnující mzdy. „Práce“ je fenomén ekonomický, ale i kulturní. Lidé, kteří zaostali za globalizací, se skutečně stěží protloukají, zatímco ostatním se daří dobře. Titíž lidé ale navíc cítí, že se jim za jejich práci nedostává žádného společenského uznání.

Od konce druhé světové války zhruba do sedmdesátých let 20. století bylo i bez vysokoškolského vzdělání možné najít slušnou práci, jež umožnila živit rodinu a vést pohodlný středostavovský život. To je dnes mnohem obtížnější. Za posledních 40 let se rozdíl v příjmech mezi středoškolsky a vysokoškolsky vzdělanými Američany zdvojnásobil.

Globalizace se tak vyplatila dobře vzdělaným lidem, tedy vítězům meritokratické soutěže. Většině pracujících ovšem nepřinesla nic. Produktivita práce vzrostla, samotným pracujícím ale zůstává čím dál menší díl toho, co vytvořili. I když se příjmy ve Spojených státech od roku 1979 zvýšily průměrně o 85 procent, bílí muži bez vysokoškolského vzdělání dnes v reálných číslech vydělávají méně než tehdy.

Éra meritokracie ale zasadila lidem i méně viditelné rány, především nahlodala důstojnost jejich práce. Úspěch těch, kteří zvládnou standardizované testy a pokračují ve studiu, zároveň nevyhnutelně ponižuje ty, kdo se takovým úspěchem pochlubit nemohou. Říká jim, že jejich práce, hodnocená již tak hůře na pracovním trhu, přispívá navíc i menší měrou k obecné prosperitě společnosti.

Takový pohled na rozdílné zásluhy různých skupin lidí je výsledkem průniku dvou navzájem souvisejících tendencí. První z nich je meritokratická selekce, kvůli níž se v uplynulých čtyřech dekádách stal vysokoškolský titul nenahraditelným předpokladem úspěchu. Druhou je neoliberální, tržně orientovaná verze globalizace, s níž se v osmdesátých letech ztotožnily hlavní levo- i pravostředové strany. Ve stejnou chvíli, kdy globalizace způsobila masivní nerovnost, podkopaly oba proudy důstojnost práce a probudily mezi obyčejnými pracujícími odpor k elitám. Ten vedl až k politické revoltě.

Michael Young, který koncem padesátých let termín meritokracie zavedl a používal ho pejorativně, o čtyři desetiletí později podotkl: „Ve společnosti, která si tolik zakládá na zásluhách, je skutečně velmi obtížné být vnímán jako někdo, kdo si vlastně nic nezaslouží. Žádná nízká sociální vrstva se ještě nikdy neocitla v takové morální nahotě.“

Pracující muži bez vysokoškolského vzdělání hlasovali v roce 2016 drtivou měrou pro Donalda Trumpa. Okouzlení politikou založenou na pocitu křivdy naznačuje, že je nerozlítilo jen ekonomické strádání. Jedním z důvodů, proč Trumpův úspěch tolik zaskočil běžné analytiky a politiky, je neschopnost vůbec vnímat kulturu vlastní blahosklonnosti vůči nižším vrstvám, typickou právě pro elity. Ta dnes prostupuje celou americkou kulturou. Starší muži z řad dělnické třídy, typicky například Homer Simpson v seriálu Simpsonovi, jsou v televizních seriálech obvykle zobrazováni jako směšní hlupáci, neschopní a tupí.

Joan Williams, profesorka na Hastings College of the Law v San Francisku, upozornila, že mezi pokrokovou elitou vlastně existuje něco jako „třídní negramotnost“. Socioložka Arlie Russell Hochschild nechala nespokojenost pracujících promlouvat ve své knize z roku 2016 nazvané Strangers in Their Own Land (Cizinci ve vlastní zemi): „Vůbec se nepoznáváte v tom, jak vás vidí ostatní. Pokud chcete mít pocit, že vás ostatní vůbec vnímají a nějak si vás váží, musíte se opravdu hodně soustředit.“